Za prvé, prosazení spotřebitelského zákoníku. Tento bod vítám. Je pokračováním práce, kterou započala Sobotkova vláda z iniciativy Ministerstva průmyslu o obchodu vedeného sociálně demokratickými ministry. Návrh Sobotkova vláda schválila ještě před volbami, nyní ji tedy zbývá prosadit v obou komorách parlamentu. Je dobře, že již odvedenou práci nemíní Babišova vláda hodit pod stůl. Jen pozor na pověstnou poslaneckou (a lobbistickou) tvořivost při jeho schvalování, aby se některá spotřebitelská práva oproti současnosti během projednávání spíš nezhoršila.
Bod druhý se týká zavedení povinnosti dodatečného textového schválení smluv uzavřených po telefonu. Tato úprava existuje v řadě evropských zemí už dnes. Stávající stav v České republice považuji za neúnosný, proto bych tento návrh samozřejmě podpořila. Je skutečně nejvyšší čas tuto příležitost pro telefonní šmejdy ztížit dodatečným písemným souhlasem zákazníka.
Bod třetí je podpora pro uplatňování ADR tedy tzv. alternativní řešení sporů mezi spotřebiteli a obchodníky, které zavedla v zemích EU a tedy i v ČR příslušná evropská směrnice. Dosavadní zkušenosti s fungováním tohoto zjednodušeného způsobu řešení sporů jsou poněkud smíšené. Jeho limitem je jistě i dobrovolnost postoupit celou proceduru ze strany obchodníků. Co znamená přesně „podporovat uplatňování ADR“ není jasné. Pokud to má být pouze rozšíření okruhu subjektů, které mohou ADR zprostředkovávat, žádný zásadní přínos v tom nevidím.
Bod čtvrtý: podpora vzdělávacích akcí a informování spotřebitelů. To není nic nového, dělaly to i minulé vlády. Množství vydaných brožurek, doufám, nebude měřítkem smysluplnosti spotřebitelského vzdělávání. Škoda, že se zde programové prohlášení nehlásí výslovně k zásadní roli spotřebitelských organizací. Spotřebitelské vzdělávání by mělo dostat prostor již ve školách.
Programové prohlášení zmiňuje i předložení zákona o hromadných žalobách. Nemluví ovšem na rozdíl od jiných návrhů i o jeho prosazení, poněkud vágní formulace proto ve mne vyvolává pochybnosti a až čas ukáže, nakolik tento pro spotřebitele důležitý nástroj nezůstane pouze slibem na papíře.
Poněkud nekonkrétně vyznívá pasáž o boji proti lichvě. Zákon o spotřebitelském úvěru vychází z příslušné evropské směrnice a dozorový orgán, kterým je v tomto případě ČNB, musí ze zákona konat. Podpora dozorovým orgánům pro jejich činnost by se ovšem dala zobecnit. Existuje řada dalších zákonů na ochranu spotřebitelů, kde je nutné zefektivnit jejich vymáhání příslušnými dozorovými orgány. Posílení jejich pravomocí předpokládá i nové evropské nařízení o přeshraniční spolupráci dozorových orgánů v oblasti ochrany spotřebitelů. Mimo jiné i pro možnost potírání jevů jako je tzv. dvojí kvalita výrobků. V ČR byla schválena ještě před volbami novela zákona o ochraně spotřebitele, která některé změny pravomocí zavedla, je tedy na co navazovat. Přesto. Existence 17 dozorových orgánů v ČR je evropský unikát a mé doporučení je posoudit věcně jejich kompetence tak, by zde nebyla z pohledu vymáhání práv spotřebitelů hluchá místa a sledovala se efektivita dozoru nad fungováním trhu.
Programové prohlášení vlády se také hlásí k tzv. sdílené ekonomice. Ochrana spotřebitelů a zachování spotřebitelských standardů ale nestála v této souvislosti za zmínku. Snad to neznamená rezignaci na jejich uplatňování i pro tyto modely podnikání pod záminkou odstraňování byrokracie pro možnost příležitostného přivýdělku.
Na závěr zopakuji ještě svůj návrh směrem k Poslanecké sněmovně PČR: zvažte, prosím, znovuobnovení podvýboru pro ochranu spotřebitelů. Věřím, že by byl ku prospěchu věci.
Olga Sehnalová
