Debata u různých kulatých stolů většinou končí pokrčením ramen, že holt si máme zvykat, že lékaři nebudou v každé vesnici (jako by v ni teď byli, chybí už i v okresních městech) a všelikými moudry o tom, že je jiná doba, mentalita mladé generace se změnila, váží si teď více volného času a mladí lékaři nechtějí mít tolik pacientů. Dobrá tedy, takže pak na stejný počet pacientů bychom asi měli mít o to více lékařů, kteří v systému budou pracovat. Pokud ne, smůlu má pacient, který jen nechápavě přihlíží, jak se mu péče vzdaluje. Co jestě nabídnout, aby si u nás nějaký lékař otevřel ordinaci…?
Počet studentů medicíny není jakýsi shůry daný přírodní jev, ale podle mého hlubokého přesvědčení je to klíčový strategický státní zájem. Tedy měl by být. Pokud považujeme zdravotnictví za kritickou infrastrukturu státu, pak nedostatečným personálním zajištěním je přímo ohrožena.
Odkud začít? Změnami v počtu absolventů medicíny, kteří by vycházeli z lékaŕských fakult pro české zdravotnictví! To je skutečný národní zájem! Prakticky jediné zaznamenání hodné opatření v tomto směru se událo před asi čtyřmi lety, za předchozí vlády a ministra Vojtěcha, kdy z popudu ministerstva zdravotnictví došlo k navýšení počtu studentů medicíny, na které dostaly univerzity více peněz. Tito studenti jsou dnes tedy zhruba ve čtvrtém ročníku. Na více studentů už školy nemají kapacitu.
Má to ale několik velkých ALE. To největší jsou počty zahraničních studentu na našich lékařských fakultách. Nemyslím to vůči slovenským kolegyním a kolegům nijak zle, buďme rádi, že mnoho z nich u nás po škole pracuje. Pokud se tady usadí na stálo, je to moc dobře a díky za to. Ale není to žádná jistota ani pravidlo. Je to více než třetina studentů medicíny a to zejména na moravských lékařských fakultách.
Další část absolventů, ať už jsou odkudkoliv, odchází do zahraničí po škole rovnou. Kolik jich ale přesně je, nikdo neví. Jsme věru bohatý stát…
Další velké ALE se tyká studentů, kteří na našich lékařských fakultách studují medicínu v angličtině. Agentury propagují naše univerzity i v dalekém zahraničí, takže tady máme studenty medicíny z Japonska, Kanady, Irska, SriLanky nebo Australie. Je určitě zajímavé, že je pro ně studium v Česku atraktivní a práce náborových agentur úspěšná. Proč je naopak pro lékařské fakulty natolik zajímavé takové programy pro zahraniční studenty mít a dále rozšiřovat? Samozřejmě jde o peníze a podstatné vylepšení rozpočtu škol.
Pohled z fakult je přímočaře ekonomický a pragmatický. Chtějí-li zaplatit vyučujícím konkurenceschopné výplaty oproti kolegům například z fakultních nemocnic nebo různých soukromých klinik, pak je to asi i pochopitelné. Kdo by chtěl učit například mladé zubaře za zlomek toho, co by si vydělal ve své ordinaci? Že platy učitelů na vysokých školách jsou otřesně nízké, je veřejné tajemství a obrovská ostuda a fatální chyba státu. Systém nutí školy do vícezdrojového financování a získávání peněz jinde. Jenže pak to taky tak dopadá. Trpí tím výuka.
Rozlítaní učitelé mnohdy pro přemíru jiných aktivit, projektů a grantů nestíhají. Vypisování terminů zkoušek je pro studenty často infarktová záležitost. Kruhy mediků s jasně danými termíny praktických cvičení i zkoušek jsou dávno pryč, něco jako film pro pamětníky. A protože řeč peněz mluví více nahlas, přednost dostává výuka zahraničních studentů, kteří si za studium platí.
Nic proti výuce zahraničních studentů a priori nemám. Má to být ale spíš okrajová doplňková zaležitost, ne podstatná ekonomická aktivita školy, která ubírá kapacitu pro výuku zdravotníků do českého zdravotnictví. Kapacita vyučujicích je stále jen jedna. Rakousko zavedlo kvóty pro rakouské a zahraniční studenty medicíny. Asi ví proč.
Český stát jen krčí rameny. Nikomu se tohle téma otevírat nechce. Ten, komu zůstal černý Petr, je pacient - český daňový poplatník a plátce zdravotního pojištění, který si má zvykat, že dobře už bylo.
