Na úvod je potřeba říci, co se lékařskou pohotovnostní službou myslí. Jde o čtyři hodiny o sobotách, nedělích a státních svátcích mezi 8-12 hodinou, ve Zlíně je o hodinu delší, tedy mezi 8-13 hodinou. Při stávajícím počtu zubních lékařů v jednotlivých okresech by na každého měla vyjít služba zhruba jednou za půl roku, ve Zlíně zhruba jednou za rok.
Z tohoto pohledu (a ve srovnání s lékaři na odděleních a v ambulancich v nemocnicích, kteří za dva tři měsíce odslouži tolik hodin na službách, co zubní lékaři za celou svou profesní kariéru), je debata o problémech zajištění zubní pohotovosti v Česku poněkud nesouměřitelná.
Přesto licitujeme o hodinové sazbě a o výši částky za každého ošetřeného pacienta, debatujeme o tom, jestli dvě služby do roka už nejsou moc zatěžující a tři, to už tedy vůbec. Čím méně sloužících, tím vice služeb samozřejmě zbývá obsadit. Když se ale zubní lékaři mezi sebou domluví, může být zubní pohotovost zajištěna v zastoupení, třeba několika ochotnými staršími kolegy, kteří služební povinnost vezmou za ty ostatní. Dokud se takoví ochotní najdou.
Přesto mnozí zubaři hledají všemožné cesty, jak se ze služeb i tak vyvléci, kdo by si chtěl si kazit víkend, že. Důvody jsou různé, frustrace krajů z nevymahatelnosti obrovská a tak spory končí až u soudu s nejistým výsledkem.
Například jedno takové soudní rozhodnutí říká, že nelze nařídit službu na jiném místě než ve vlastní ordinaci. Dobrá, pak tedy budou pacienti chodit podle rozpisu do různých zubních ordinací místo do jedné plně vybavené ambulance v nemocnici. I to si lze představit, jen pacient s bolavým zubem bude muset najít to správné misto, leckdy i město. Optimální to pro pacienta určitě není, ale dlužno říci, že někde to i tak funguje. Každý zubní lékař má ale ve své ordinaci jiné náklady, takže představa, že budou za takovou službu plně kompenzovány, by nejspíš znamenala, že se budou kalkulovat a proplácet každému zvlášť a každému jinak. To by byla teprve administrativa…
Chápu, že lékaři jako podnikatelé nechtějí mít žádné náklady neuhrazené. A to včetně své práce, nakolik si jí cení. Jenže kdyby stejným způsobem postupovaly i nemocnice a jejich lékaři, nedoplatíme se. Systém zkolabuje a péče se stane nedostupnou. To je zcela nepředstavitelné. Toho jsme si snad vědomi. Proto, ač podnikatelský přístup stomatologů chápu, zdravotnictví jako celek na něm stát nemůže. Stomatologie se během let dostala postupnými kroky fakticky mimo systém zdravotnictví a zpátky se jí nechce. Postarala se sama o sebe, jde o obor, který se chová tržně a bude dělat jen to, co bude mít zaplaceno tak či onak podle svých představ. Tak vypadá trh ve zdravotnictví.
Možná by pacienti jako daňoví poplatníci rádi viděli sloužící lékaře jako výsledek nepsané společenské dohody, že jim bylo umožněno studium na náklady státu a že to není samozřejmost. Ne snad jako vděk, ale vnímání toho, že jsem součástí celku. Pokud ne, tak se i zubní pohotovost stane čistě komerční službou a jiné sektory ve zdravotnictví se budou dívat na své vysmáté kolegy. Nebo se jimi inspirují a to bude konec veřejného a dostupného zdravotnictví u nás.
Ale přece jen něco pozitivniho na závěr. Velmi vítám směr, ke kterému snad spěje ministerská debata o tom, že pohotovost jako zdravotní službu mají zajistit místo zcela bezzubých krajů nově pojišťovny. I když stejná otázka, kdo a za jakých podmínek ji bude sloužit, zůstává. Doufám, že se tedy podaří přijmout příslušnou legislativu co nejdříve. Zdravotním pojišťovnám k tomu přeji stabilní příjmy, dostatek smluvních partnerů, a státu, tedy vládě a parlamentu, přeji, aby nalezli odvahu nejen ke 2% HDP na nákupy vojenské techniky, ale aby v naší zemi srovnali krok se světem i v tom, že na zdravotnictví půjde dlouhodobě minimálně 10% HDP. A nám, pacientům, přeji, aby se dostalo péče (včetně té zubní) vždy, když ji budeme potřebovat.
