Svého času se stal za poměrně dramatických okolností při prvním vážném pokusu o rozložení pražské ODS „zevnitř“, po teatrální rezignaci exprimátora Kasla a založení nové politické strany Evropských demokratů (co je s nimi dnes?) na několik měsíců pražským primátorem Igor Němec. Měl smůlu. Pár měsíců po jeho nástupu do funkce utopila českou metropoli největší živelná katastrofa v tisíciletých dějinách města – pětisetletá (a možná dokonce tisíciletá) povodeň. Primátor Němec vyřkl při pohledu na postavené mobilní zábrany na Starém Městě památnou větu: „Situace je nadmíru výtečná“ (v tu chvíli situace byla skutečně dobrá, Staré Město nebylo pod vodou) a bylo o jeho osudu vymalováno. Za pár hodin se spojila v ten nejméně vhodný okamžik neřiditelná povodňová vlna z Berounky (o síle 1500 kubíků za vteřinu) se stoletou vodou na Vltavě a nejkrásnější město na světě se ponořilo nejprve na několik dní pod vodu, potom na několik týdnů do bahna a nakonec na několik měsíců do noční můry povodňové deprese.

Situace v Praze roku 2013 je vlastně podobná. Sotva pár dní po puči na radnici, svržení primátora Svobody a nastolení jednobarevné vlády TOP 09 s „prozatímním“ primátorem Hudečkem přichází do české metropole velká voda podruhé. A povodňový primátor navzdory skutečnosti, že obě povodně (2002 a 2013) jsou naprosto neporovnatelné, navzdory tomu, že Praha má v roce 2013 plnohodnotný, funkční a v Evropě velmi jedinečný systém protipovodňové ochrany, který bohužel v roce 2002 neměla, navzdory tomu, že platný a závazný krizový protipovodňový plán Prahy velmi přesně definuje krok za krokem, co má krizový štáb dělat při konkrétních průtocích vody a minimalizuje tak „lidovou tvořivost“ politiků či úředníků, tak navzdory tomu všemu „povodňový primátor“ Hudeček učinil několik fatálních rozhodnutí, případně neučinil nic, když býval měl, a Prahu tak nenávratně poškodil, lidské osudy ohrozil a majetky veřejné či soukromé zničil.

Smrtelný hřích č. 1: „Katastrofa na Botiči“

Hlava města, která řídí krizový štáb a povodňovou komisi nese odpovědnost za veškerá rozhodnutí, která jsou činěna ve výjimečných stavech či stavech ohrožení. To znamená, že v případě povodní musíme brát v potaz všechny přítoky Vltavy, nikoliv pouze ty největší. Přírodní biokoridory a potoky, které ústí do pražské Vltavy navíc byly vždy součástí povodňového rozhodování a důkazem toho jsou i specifické protipovodňové technologie, které jsou na nich aplikovány.

V některých případech se jedná o mobilní uzávěry (např. Šárecký potok), v jiných případech technologicky sofistikovaná povodňová vrata (Čertovka), v dalších pak betonové hráze a přečerpávací nádrže (Rokytka). Právě vzdutí těchto přítoků při všech historických povodních v Praze nadělalo obrovské škody, takže každý zodpovědný primátor musí s tímto rizikem při povodňovém rozhodování počítat. Skutečnost, že prozatímní primátor Hudeček v roce 2013 vůbec neřešil retenční kapacitu Hostivařské nádrže je neuvěřitelné. Skutečnost, že umožnil do potůčku, kterým za normálních podmínek teče méně než jeden kubík vody za vteřinu, pustit téměř stokrát tolik, tedy nějakých 70, možná 80 kubíků (běžný letní průtok ve Vltavě), je nepochopitelný hazard. Když Botičem teče celá Vltava, nemůže to skončit dobře. Skutečnost, že se tak stalo, aniž by o tom byl kdokoliv informován či varován, je ovšem zločin rozměru veřejného ohrožení. Škody na majetku jsou neuvěřitelné. Jen zázrakem zde nejsou ztráty na životech. Vltava namísto Botiče totiž protékala nejenom po silnicích, ale také firmami, domy, hotely či penzióny. Nikdo nebyl evakuován. Nikdo totiž nic nevěděl!

Smrtelný hřích č. 2: „Voda teče – zábrany v centru nejsou“

Jeden z mála „zázraků“ jinak tragické povodně v roce 2002 byly pražské protipovodňové hráze na Starém Městě. Upřímně řečeno, do té doby jsme vůbec netušili, jestli budou fungovat a obrovskou sílu vody udrží. A ochrání tak možná ten nejcennější klenot České republiky - historické centrum Prahy.

Protipovodňové mobilní hráze fungovaly. To byl také nejspíše hlavní důvod, proč jsme se po roce 2002 rozhodli ochránit jejich prostřednictvím v kombinaci s pevnými hrázemi a novými nábřežími celou metropoli. Toto rozhodnutí nás stálo 4 miliardy korun. Celý protipovodňový systém Prahy se aktivuje při průtoku cca 500 krychlových metrů vody za vteřinu. Fascinujícím a nepochopitelným zjištěním letošních povodní pro mne byla skutečnost, že Prahou už teklo kubíků tisíc, tedy dvakrát tolik, a povodňové mobilní hráze nikde. Respektive pouze někde. To znamená, jako by nebyly nikde. Ve skladech chyběly jeřáby. Nebyly mobilizovány ani nakládače ani dopravní technika. V některých případech se instalovaly hráze v místech, kde už protékala povodňová voda. To je zásadní problém, protože řada prvků protipovodňové ochrany je specifická a zakládá se podle konkrétních čísel. Pod vodou ovšem čísla nevidíte. Na Praze 1 v některých lokalitách instalovaly protipovodňové hráze jednotky, které to nikdy nedělaly. Proč? Ty, co to naopak umí, byly někde jinde. Tyto pro mne nepochopitelné zmatky mohly způsobit katastrofu. Nezpůsobily pouze proto, že k nám tentokrát příroda byla ohleduplná. Všechny mediální argumentace o tom, jak byla nakonec protipovodňová opatření instalována v „rekordním“ čase, jsou směšná. Kdyby měla přijít skutečně velká voda, tak by nás „utopila“…

Hřích č. 3: „Hurá, máme povodňové prázdniny“!

Panika fatálních selhání pana Hudečka v kritický čas nedělního večera (2. června 22:15) vyústila v plošný „zákaz“ návštěvy všech školních zařízení v Praze v den následující, tedy v pondělí 3. června. Toto rozhodnutí následovalo po úplně jiném rozhodnutí pana Hudečka o několik hodin dříve, kdy přítomným starostům postižených městských částí oznámil, že je čistě v jejich kompetenci, zda školy zavřou či nikoliv, případně jaké a kde. Je pochopitelně zcela absurdní při takovéto povodni zavírat základní školy v Praze Stodůlkách, tedy vysoko na kopci, kam žádná povodňová vlna nikdy dorazit nemůže. Za zbytečné považuji připomínat, že do základních škol obvykle chodí děti z blízkého okolí. Takové rozhodnutí nikoho nechrání, spíše celou situaci komplikuje. Rodičům, školám, dětem. Až na ty, které se těší z „povodňových prázdnin“…

Hřích č. 4: „Zavřeme, co se dá (pro jistotu)“.

V Praze je hlášeno téměř 700 tisíc osobních automobilů, z nichž významná část se denně dostává na pražské komunikace. Způsobují logicky i za úplně normálního stavu dopravní zácpy. Proto Praha za prioritu považuje už celá desetiletí investice do městské hromadné dopravy. Praha je jedním ze dvou měst v Evropě, kde poráží přepravní objemy realizované v MHD osobní automobilovou dopravu (55 % : 45 %). Je to jediný způsob, jak nastolit křehkou dopravní rovnováhu a ve městě přežít. Do tohoto stavu křehké rovnováhy vstupuje pan Hudeček s neuvěřitelnými rozhodnutími: uzavírá Strakonickou v době, kdy to není vůbec potřeba a nejdříve ještě směrem ven z Prahy. Uzavírá celé pravobřežní nábřeží (Smetanovo, Dvořákovo) a přestože to není vůbec potřeba, tyto uzavírky trvají i 14 dní poté, co povodňová vlna z Prahy odcestovala do Hamburku. Malá Strana je dokonale paralyzována. Fascinujícím, zcela „antilogickým“ rozhodnutím je pak zavřít pravý břeh a nechat otevřený levý břeh historického centra. Těžko říci, kde je více cenných památek. Obě strany řeky jsou však povodní ohroženy přibližně stejně. To víme z roku 2002. Dopravní paralýza Prahy, navíc v dnešní době, kdy je již jakákoliv reálná hrozba minulostí, je trestuhodná a odsouzeníhodná.

Hřích č. 5: „Povodňový štáb neřídí, nefunguje – levá ruka neví, co dělá pravá…“

„Molotovův koktejl“ nerozhodnosti, nezodpovědnosti a populismu byl základním znakem řízení krizového štábu v letošním roce. Krizový štáb údajně nemá telefonní čísla, protože je měl někam odnést primátor Svoboda. Fantastické konstatování! Ještě daleko lepší, než kdysi vyřkl primátor Němec. Telefonní čísla si pochopitelně nemůže nikdo nikam odnést. Problém je totiž v tom, že díky permanentním personálním sporům a reálné neschopnosti cokoliv řídit (natož radnici Prahy) byl odvolán ředitel Odboru krizového řízení a na jeho místo jaksi nebyla snad za půl roku nalezena adekvátní náhrada. Potom se nelze divit, že telefonní čísla, na která posílá krizový štáb v čase tragického a trestuhodného zatopení celého údolí Botiče (kterým najednou teče „Vltava“) sms zprávy starostům jednotlivých postižených městských částí nenachází své adresáty. Jsou totiž smskami neexistujícím lidem. Proto nikdo nikoho nevaruje, ani neevakuuje. Pan Hudeček zakazuje vstup do škol, aby za dvě hodiny jiný člen (a nutno podotknout, že daleko rozumnější a schopnější) krizového štábu v televizi říká, že vše leží na rozhodování dotčených starostů…

Hřích č. 6: „Starostové? To jsou „pitomci“…

Chceme-li přežít v jakémkoliv mimořádném stavu, musíme poslouchat, někdo musí velet a musíme táhnout za jeden provaz. Hádat se můžeme, až všechno skončí. Pan „povodňový primátor“ Hudeček měl geniální šanci ukázat všem, jak je schopný rozhodovat a lidi kolem sebe spojovat. Paradoxně, ukázal pravý opak. Nejprve na jednání krizového štábu starosty radši nezval. Ani s nimi raději nekomunikoval. Když už to bylo za kritickou hranici, tak je sice pozval, ale namísto společného úsilí přírodní katastrofě čelit, se s nimi hádal. Dokonce je známo, co o nich říkal v ústraní. Toto lidské a manažerské selhání je také neodpustitelné. Způsobilo obrovské škody, jejichž výše je ještě únosná jenom proto, že vody vlastně bylo v Praze tentokrát relativně málo…

Hřích č. 7: „Já jsem king, já jsem king…“

V průběhu povodní jsme z mediálních vystoupení pana Hudečka museli nutně nabýt dojmu, že je tím největším povodňovým expertem (vždyť to přeci studoval…), a že všechno ví a všechno zná. Je to k nevíře, jak někdo tak mladý a nezkušený, který ani pořádně neví, kde v Praze leží Bohdalec a kde Dívčí Hrady, může s absolutní absencí pokory rozhodovat či promlouvat k milionu Pražanů. Každý trochu soudný muž či žena na jeho místě by se obklopil týmem expertů a snažil by se především nejprve poslouchat a pak teprve rozhodovat. Odpovědnosti by se zbavit nemohl, alespoň by ovšem mohl minimalizovat škody. V krizových situacích často neexistují dobrá řešení. Pouze ta špatná a pak ta ještě horší. Myslím, že se pan „primátor“ příliš nepoučil za ty 3 roky strávené v pražské komunální politice. Zdá se, že jeho jediným úhelným kamenem je moc a touha po primátorském křeslu. Tím, co pan „povodňový primátor“ při povodních udělal, o sobě vlastně nechal rozhodnout. Ani spřátelená média už s tím nic neudělají.