Ivan Langer v něm říká, že lidé zodpovědní za vedení ODS v posledních 3,5 letech by měli vyvodit osobní politickou zodpovědnost z volebního debaklu a dát prostor „novým tvářím“.
A dodává, že volební kampaň byla ukázkou, jak se volby připravovat nemají. Velmi s Ivanem Langerem souhlasím a dovolím si na jeho rozhovor krátce zareagovat a zasadit jej do atmosféry nejvýznamnějšího novodobého svátku v dějinách moderního Československa a České republiky – sedmnáctého listopadu.
Začnu tím (alespoň pro mne) nejdůležitějším. Moderní československá a česká státnost pro mne začíná 28. října 1918. Ať bylo období první republiky jakkoliv historiky, politiky či novináři mytologizováno a svým způsobem glorifikováno, stalo se pro nás (i pro mne) referenčním rámcem pro to, co mělo přijít a také přišlo po něm. Tedy jakýmsi zrcadlem, podle kterého posuzujeme a hodnotíme to, jak jsme se měli, či jak se 24 let po sametové revoluci máme. Nástupem jedné diktatury symbolicky rámované právě sedmnáctým listopadem 1939, následné války, krátkého poválečného období plného naděje, které ovšem skončilo diktaturou druhou a v mnohém ještě horší, jež symbolicky skončila opět sedmnáctého listopadu 1989. S těmito krvavými epochami moderních československých dějin poměřujeme to, co prožíváme dnes. Či spíše jsme to doposud dělali a jak se mi zdá, nějak jsme to dělat zapomněli.
Sedmnáctý listopadový den je v českých dějinách symbolem boje za svobodu. Bojem jednou krvavě potlačeným, podruhé vyhraným. Bojem proti dvěma diktátorským režimům, které se pokoušeli svobodu potlačit, zemi zotročit a z jejích obyvatel udělat bezhlavé stádo mlčících, ustrašených, manipulovatelných mátoh. Před 24 lety jsme konečně vydechli a začaly u nás fungovat základní demokratické principy: svoboda projevu, shromažďování, práva na vlastní názor, ale i svoboda svědomí a lidské vůle.
Je smutné a děsivé zároveň, jak krátká je paměť národa. Jak snadno jsme zapomněli na to, že jsme nemohli jít, kam jsme chtěli, že jsme nemohli říct, co jsme chtěli, že jsme se nemohli rozhodnout, jak jsme chtěli my, ale byli jsme vydáni na milost a nemilost režimu, který měl jediný zájem - udržet nás v šedi a nedovolit nám mít vlastní názor.
Je tragické a zároveň fascinující, v co se ve skutečnosti proměnila občanská vzpomínka na události sedmnáctého listopadu 1989 na Národní třídě. Nechci hodnotit „oficiality“, různá symbolická pokládání věnců a oficiální vzpomínkové akce, protože ty sice vypovídají o pěstované politické kultuře našimi politiky, ale už vůbec nevypovídají o politické kultuře občanské. V této souvislosti musím uvést na pravou míru, že mým cílem není tuto „občanskou politickou kulturu“ slepě kritizovat, spíše se nad ní zamyslet.
Na Národní třídě jsem včera nepotkal občanský dav vděčný za svět ve kterém žijeme, ani dav nespokojených občanů, kteří by v desetitisícovém zastoupení provolávali hesla o změně režimu. Jedno či druhé bych chápal. Namísto toho jsem viděl pár, spíše než desítek tak pouze několik „nespokojených“ jednotlivců, kteří pokřikovali tu na bývalého prezidenta Václava Klause, tu na bývalého předsedu vlády a když jsem zapaloval svíčky se svoji manželkou já, tak ani na mne nezůstala kůže suchá. To je ovšem to poslední, co mne vadí.
To, co mne ovšem vadí a co považuji za velmi nezdravé pro vývoj svobodné, demokratické společnosti, dokonce svým způsobem perverzní a nebezpečné, je na jedné straně občanský „nezájem“ o tuto dějinnou událost a na druhé straně zcela neadekvátní a nezdravě nafouknuté referování českých médií o těch několika mála, jak řekl Václav Klaus, možná skutečně nemocných „křiklounech“. Nebo pokud ne „nemocných“, tak chronicky nespokojených, kteří si svoje vlastní problémy vylévají na své okolí a vybírají si „viníky“ všech svých starostí a selhání, a nejlépe pak ty, kteří už jsou jednou takto „onálepkováni“ sdělovacími prostředky a ještě navíc ty, kteří něco ve společnosti již vykonali a tím pádem také něco znamenají (přeci si nebudeme vylévat vztek na někom, o kom nejenom že nevíme, jak se jmenuje, ale ani co vlastně dělal či dělá…)
Nemohu si nepoložit otázku, zda dědictví 17. listopadu ještě někdo vnímá a přikládá mu vůbec nějakou váhu. Díky tomuto datu můžeme svobodně říkat, co myslíme, můžeme si vybrat vzdělání, můžeme cestovat. Znamená to ale ještě pro někoho něco? Můžeme (médii opravdu pozoruhodně prezentovanou) přestřelku na Národní třídě chápat jako projev svobody slova? Nebo spíše exhibicionismu či falešného hrdinství? Nebo dokonce provokaci a rozptýlení z šedivé nudy? Byl to důkaz nějaké odvahy nebo snad projev nějakého světonázoru?
Pro český národ je - ostatně dost typicky – pohodlnější a jednodušší polohlasně remcat, občas vyvolat něco na způsob pouliční strkanice a následně naskočit na lopatu tomu, kdo nám slíbí levnější pivo a vysvětlí nám, že ti před ním byli zloději a podvodníci. Je snadnější svézt se na populistické vlně splašků, litých na domnělé viníky útrap, které, ruku na srdce, v posledních dvaceti čtyřech letech existence svobodného Československa, později České republiky nejsou zdaleka tak velké, jako jinde a to často blíž, než si myslíme a uvědomujeme. Jsem zvědavý, jaká bude míra rozčarování veřejnosti ze spektáklu, který nás (a o tom ani v nejmenším nepochybuji), v tomto volebním období při našem „malém, českém“ způsobu hledání postmoderních významů a obsahů slova „svoboda“ teprve čeká.
Svoboda, „svoboda“ a ODS
Rád bych se vrátil ke komentáři Ivana Langera na adresu strany, která se snad nejvíce a nejčastěji dotýkala v polistopadové historii různých obsahů slova „svoboda“. Najdeme jej ve všech ve všech významných stranických dokumentech, volebních programech a předvolebních heslech, snad s výjimkou těch posledních. Možná i to je důvod, proč pro ODS skončily tyto volby politickým debaklem. Nehovořím o „politickém marketingu“, daleko spíše o tom nejryzejším politickém cíli – obhajobě skutečné svobody ve všech možných politických, společenských či občanských kontextech. ODS boj o svobodu v pravém slova smyslu opustila. Přestala hájit občanské i podnikatelské svobody, přestala hájit individuální svobodu a odpovědnost při péči o věci společné či veřejné.
Podlehla paternalistické iluzi „dobře fungujícího státu“. Na místo, aby tento stát zbavila moci přerozdělovat veřejné prostředky/daně, rozhodla se, že jej bude „vychovávat“. Musela proto rozdělit svět na spravedlivé a nespravedlivé, hodné a zlobivé, slušné a ty neslušné „korupčníky“. V takto absurdním a nedůvěryhodném, dichotomizovaném a černobílém světě začala štěpit, rozdělovat, pitvat sebe sama, vylučovat jednotlivce (naposledy ženu svého posledního předsedy…) i celé organizace. A to tak, až z ní téměř nic cenného nezbylo. Teď nehovořím o lidech, ale o hodnotách a idejích.
Ivan Langer má naprostou pravdu. Ti, kteří tak činili a proto přivedli ODS k sedmiprocentnímu volebnímu debaklu, musí z kola ven. A to nikoliv z důvodu morálního imperativu. Ten se neodvažuji posuzovat. To musí každý sám. Ale čistě z důvodu vnitrostranické hygieny a tradice. Prostě za neúspěch se v politice platí. A to jediné čím se platí je politická, v tomto smyslu „vnitrostranická moc“. Absurdní pokusy některých zachránit si kůži tím, že volební debakl onálepkují slovem „úspěch“, ještě absurdnější pokusy druhých smést ze sebe odpovědnost poukázáním na ty druhé, kteří dopadli ještě hůř, je tak do nebe volající zpupnost, že pokud by na tuto infantilní hru ODS přistoupila, nezasloužila by si nic jiného, než reálný odchod do politických „věčných lovišť“.
Kladu si otázku, co by pak bylo nikoliv se Svobodou, nýbrž se „svobodou“. Kdo by hájil v české politice zájmy všech těch, kteří stále věří, že stát se skládá z jednotlivců, a že právě svobodné a efektivní konání těchto jednotlivců je základním pilířem nejenom dobře fungujícího, ale především bohatého a prosperujícího státu. Kdo by hájil naši „svobodu“ proti všem pokusům o její zneužití. Pokusům ze stran politiků, ale i např. ze strany policejní a justiční moci.
Vždyť právě v této oblasti si nejspíše českoslovenští občané v padesátých letech poprvé uvědomili, že komunismus není to, zač jej vydávali marxističtí a leninističtí vůdci, ale že je koncentrované a nebezpečné společenské zlo.
Vnímám symbolicky nadcházející čtvrtrok v podání Občanské demokratické strany nikoliv jako boj o hezčí a marketingově „důvěryhodnější“ úsměv budoucích předsedů na billboardech či volebních kongresech. Nikoliv jako boj o to, kdo provede ODS úskalím mezi Skyllou a Charybdou na cestě k takzvané „záchraně“ vlastního krku. Období před námi vnímám jako čas boje o Svobodu/“svobodu“. Či spíše o naše současné i budoucí Svobody/“svobody“. Pokud to kandidáti na všechny možné politické funkce ve ztrácející se politické straně, přesto ale jediné, pro kterou ještě obsah slova „svoboda“ něco znamená, nepochopí, pak jsme nejspíše ztraceni a skutečnou „svobodu“ si nezasloužíme. Svobodu pak možná ano.
