Události z Paříže ze začátku ledna v nás všech vyvolávají pocit, že eskaluje něco, co bobtná pod povrchem již delší dobu a kolem čeho se našlapuje jen velmi po špičkách. Tím problémem je otázka imigrace, ať legální či nelegální, a otázka islamizace Evropy. Oba problémy je třeba rozdělit, byť spolu úzce souvisí.
Můžeme se seznámit s řadou komentářů odborníků na danou problematiku, ale zaregistroval jsem i postesknutí nad tím, že naši politici jakoby dosud zůstávali němí. Kromě vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka, že bychom se neměli nechat strhnout k radikálním názorům, a notoricky známého postoje Tomia Okamury, jsem opravdu mnoho názorů nezaznamenal.
Ale buďme rádi, že se (zatím) může kdokoli k této věci vyjádřit, protože například ve Švédsku je negativní komentování imigrace trestné, a to i na sociálních sítích. A je zajímavé, že se v tomto případě nikdo nebouří proti omezování svobody slova, což značně kontrastuje s tím, za co byl označen masakr v redakci satirického týdeníku v Paříži.
Ale k problému samému. Předpokládám, že na ten má každý politik samozřejmě svůj názor, ale zatím se zřejmě nejevila zjevná potřeba jej ventilovat. I proto, že jsme mohli nabývat dojmu, že konkrétně naší země se tato problematika netýká. Ale co není, může brzy být. A třeba může být i pozdě. A je na čase se ptát našich kolegů v zahraničí, zda mají vůbec představu o počtech, původu, cílech a způsobu chování řady migrantů, kteří pobývají na území Evropy ilegálně. Se všemi, kteří například přistanou na březích Itálie (ale samozřejmě i jinde) se v rámci "politiky otevřených dveří" zahájí azylové řízení, ale většinou nejsou nijak omezeni na pohybu, a pokud se přesunou na sever, přesune se s nimi i samotný problém.
A to i přesto, že imigranti ze severní Afriky představují pro Evropu největší bezpečnostní hrozbu. Libyi, odkud přichází největší vlna z jihu, dnes můžeme označit za "failed state" se všemi charakteristikami, kde hoří regulérní občanská válka podporovaná finančně státy Arabského poloostrova, zejména Saúdskou Arábií, a kam si jezdí odpočinout pohlaváři Islámského státu ze Sýrie a Iráku (a kde si již i samotný Islámský stát vydobyl své malé území, které se však může rychle zvětšovat).
Je všeobecně známo, že se na území Libye a Alžírska nacházejí výcvikové tábory radikálních islamistů, kteří ve vlně ostatních imigrantů mohou přes propustnou Itálii snadno pronikat do Evropy. A je řada dalších otázek pro naše zahraniční kolegy, kteří v rámci demokratického a humanitního ducha dosud zanedbávali preventivní bezpečnostní opatření.
Kam jsou například repartriováni lidé, kteří se po Evropě pohybují bez dokladů a při zadržení neudají, odkud pocházejí? A v jaké míře vůbec dochází ke zpětným repatriacím ilegálních migrantů nebo migrantů, kterým je odepřen azyl? Jak řeší Evropa občany třetích zemí, kteří přicházejí z ekonomických důvodů? Kolik těchto přicházejících lidí je Evropa schopna vstřebat?
Přiznejme si, že Evropa je oproti jiným rychle se rozvíjejícím oblastem, nevýkonná, nepružná, příliš sociálně štědrá a stále více a více zadlužená. Někde v hloubi vědomí začíná klíčit nejasný pocit, že neřešení bezpečnostní a migrační problematiky může předcházet rozvratu celé Evropské unie, což je věc, která se nás již bezprostředně týká.
Je nejvyšší čas, aby z tohoto tématu přestalo být v Evropě tabu, o kterém není přípustné diskutovat. Aby se politici v Evropě přestali diplomaticky vyjadřovat s cílem nikoho neurazit, ale aby začali urychleně konat v zájmu bezpečí a prosperity vlastních občanů. Zahajme diskuzi o tom, zda již nepřišel čas dočasně obnovit kontrolu hranic uvnitř Schengenského prostoru a začít zjišťovat, kdo se nám v jednotlivých státech EU vlastně pohybuje a s jakým cílem.
Myslím si, že pokud nám nevadí poměrně velká kontrola na letištích, malou kontrolu dokladů a identity na hranicích rádi přetrpíme, budeme-li vnímat, že je to v zájmu bezpečí našich rodin. Je třeba výrazně zrychlit azylové procedury v EU, osoby, které řízením úspěšně neprojdou, urychleně repatriovat, protože pro islámské radikály, vycvičené v táborech v Severní Africe, je snadné se mezi ně vmísit. Je třeba dodržovat striktně imigrační pravidla a chránit zevní hranice Evropské Unie.
Významnou roli našich politiků vidím v Evropském parlamentu, jehož jednání by se měla touto otázkou co nejdříve zabývat. Také Evropská komise by měla téma odtabuizovat a prioritně se jím zabývat. Zatím se tyto orgány problematice cíleně vyhýbají a nutí nás, abychom se jako národní poslanci zabývali často nepodstatnými legislativními normami, které musíme implementovat do našeho právního systému. Pokud se od evropských orgánů dočkám praktického a efektivního postupu, slibuji, že budu tleskat vestoje.
MUDr. Pavel Pzák, poslanec za ANO,
člen zahraničního výboru Poslanecké sněmovny
