Vážené dámy a pánové,

dovolte mi, abych vás na půdě Senátu Parlamentu České republiky uvítal na semináři „Ochrana půdy, pozemkové úpravy, finanční nástroje“, která se zde koná ve spolupráci se Stálou komisí Senátu pro rozvoj venkova.

Nemám rád formální akce, jak jsme za komunistického režimu ironicky říkali „kvůli čárce“. V tomto případě mi však opak slibuje již program semináře, který považuji za racionálně sestavený – věcný a přehledný k dané problematice. Ta je nesmírně závažná, protože náš vztah k ochraně půdy je po desetiletích značně deformován do několika extrémů. Na jedné straně komunistický režim se na půdu díval nikoliv jako na cenné dědictví po našich předcích, ale jen jako na jednu z položek průmyslově pojatého socialistického zemědělství, které nám přineslo nedozírné škody. Opačný extrémem je potom používání slova ekologie v ideologickém až náboženském rozměru místo jeho vědeckému obsahu.

Bohužel náš venkov prožil tak tvrdé změny za posledních zhruba šedesát let, že brutální likvidací selského stavu se nám při vztahu k půdě, přírodě a české krajině jako fenoménu nedostává většinově to, co bych místo velkých slov nazval „zdravý selský rozum“. Ten totiž v minulosti dokázal najít vždy rovnováhu mezi potřebami člověka a přírody.

Jsem proto rád, když se zde v programu semináře objevují místo rad, jak pod výkřiky o ekologii před televizními kamerami přivazovat řetězy ke stromům, třeba témata typu „ochrana půdy jako přirozený zájem zemědělců hospodařících v režimu rodinných farem“.

Nejsem naivní a vím, že náprava našeho vztahu k ochraně půdy si vyžaduje dlouhodobě formovanou změnu v našem myšlení (většina tohoto národa vyrostla či vyrůstá v betonové městské džungli), že jde o běh na dlouhou trať, který nenahradí jen nějaký  seminář, ale přesto jsem velice rád, že jste sem dnes přišli a přeji vám všem úspěšné jednání vzájemné inspirace pro vaši další práci.