Náhodný kolemjdoucí, který by šel tady kolem té místnosti, nebo by se náhodou díval na televizi, což si nedovedu představit v takovém krásném počasí, jaké teď panuje mimo tuto místnost, by mohl mít pocit, že za ty čtyři roky se vyřešily všechny problémy českého zdravotnictví. Slyšeli jsme tady, prostřednictvím paní předsedající milý Jirko, kterého si jinak velmi vážím, že máme zajištěnu hemodialýzu. Ano, máme ji zajištěnu, ale už mnoho let. To, o čem Jirka mluvil, to byly doby socialismu, které tady měly jaksi nějaké limity padesát let, ale dál už dialýza nebyla. To je ale dávno za námi, to není nic, co by sem teď přinesla ta minulá vláda.
Dozvěděli jsme se o tom, že tato vláda zařídila eRecept. Nezlobte se na mě, už jsem to říkal předtím, když tady mluvil pan poslanec Babiš. Ne, eRecept nezařídila tato vláda, tedy ta minulá vláda pana premiéra Babiše. To zařídila vláda pana premiéra Sobotky. Na tom se pracovalo čtyři roky, byl to velmi zbastlený projekt, který se podařilo za ty čtyři roky dostat zpátky k životu, a pak za pana ministra Ludvíka se to rozjelo. A pan Dr. Blahuta, který tehdy vedl SÚKL, na tom nechal svoje zdraví. A můžu to říct, já jsem to v té době dělal s ním, já jsem to viděl. On objížděl konference, přesvědčoval praktické lékaře. Byl k tomu veliký odpor, lékárníci to nechtěli, všichni to nechtěli. A dneska samozřejmě vidíme, jaké to bylo požehnání a v době covidu bychom bez toho byli jak bez ruky. Ale pan Dr. Blahuta za to dostal kopačky ze SÚKLu od nové vlády, která tehdy přišla. Tak jen abychom si připomněli ty konsekvence. Náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že to všechno udělala Babišova vláda.
Reforma primární péče. To je další věc, kterou vždycky když slyším, tak mně zbytek vlasů stojí na hlavě, protože prostě o tom se čtyři roky mluví a řekněte mi, kde ta reforma je? Kde pan minulý ministr, dvakrát ministr Vojtěch Adam udělal nějakou reformu? Ano, nalily se tam možná nějaké peníze, ale praktiků je stále málo, praktiků pro děti a dorost je stále málo. A slyšeli jsme a víme to všichni, psychiatrů, dětských psychiatrů, ale i diabetologů a v některých krajích revmatologů, jako jsem já, prostě je jich málo. Nic se v tom zásadního nezměnilo. Jediné, co se udělalo - a zase musím bohužel říct, že to nebyla tato vláda, která s tím začala, přidalo se vysokým školám, takže v tuto chvíli studuje na vysokých školách, myslím tím lékařských fakultách, o 200 studentů víc. Ale to nebyl projekt, který by přinesl pan ministr Vojtěch. To je projekt, který jsme rozjeli s panem profesorem Duškem a on to nezrušil, buď mu sláva za to, pokračoval v tom, dotáhl to. Samozřejmě sláva padá i na něj, protože to prostě nezrušil.
Mluví se o tom, že zdravotnictví dostalo obrovskou finanční injekci. Vypadá to trošku, jako by ta vláda vzala nějaké svoje peníze a ty peníze do toho dala. Ne, ta tam dala naše peníze. Já jsem rád, že je tam dala. Samozřejmě, jsem zdravotník. Já jsem rád, že se posílil ten resort, že tam ty peníze jsou. Ale nejsou to nějaké peníze vlády, jsou to naše peníze, vás všech, jsou z našich daní. Takže ani ne ze zdravotního pojištění, protože to zdravotní pojištění zůstalo stále stejné, to je 13,5 %. To jsou peníze z našich daní. Mohlo se za to udělat něco jiného, ale já jako zdravotník, jako občan a i třeba budoucí pacient jsem rád, že to rozhodnutí vláda udělala, že tam ty peníze dala. Ale jsou to pořád naše peníze, nejsou to peníze vlády, které by tam ona jako ze svého dala.
A co se týká těch urgentních příjmů. Opět jsem rád, že myšlenka na urgentní příjmy tu vznikla. Vznikla tady proto, že právě ten sektor praktických lékařů nefunguje tak optimálně, 24 hodin denně, a je potřeba se o ty pacienty 24 hodin denně starat. Lidi nestonají od osmi do dvou, lidi stůňou prostě furt. A protože je potřeba i po té druhé třetí hodině je nějak ošetřit přes celou noc, tak tady vznikla myšlenka urgentních příjmů. Je to dobré, nicméně v tuto chvíli je to trošku virtuální. Já doufám, že se tam podaří ty peníze dostat přes evropské fondy, že pojišťovny tam nějakým způsobem zafinancují - ony už teď jsou na to kódy, takže to financují. Ale zase, není to něco, co by bylo dotaženo, co by bylo hotovo.
Prostě se to rozjelo, ale rozhodně se to za ty čtyři roky nikam nějak zásadně neposunulo. Tak zase taková další, bych řekl, trošku těšínská jablíčka pro pacienty.
A potom je zajímavé, že se tady zásadně bavíme o onkologii jako o velkém tématu, což je samozřejmě velké téma. Každý čtvrtý člověk zemře na onkologické onemocnění. Je to velké téma, musíme se té prevenci věnovat. Je to jediný způsob, jak se s tímhletím onemocněním se ctí vyrovnat.
Už méně se mluví o chronických chorobách, jako je diabetes, jako je ischemická choroba srdeční. To jsou další choroby, kterým je potřeba se věnovat, a to si jako zdravotníci a součást té současné vlády uvědomujeme a budeme na tom pracovat.
Ale vůbec se tu nemluví o tom, že tu taky byl nějaký covid a že ten covid byl velmi nezvládnutý. Byli jsme mnoho měsíců na špici v úmrtích, v počtu nemocných na počet obyvatel. A to jako kdyby nebylo. Tyto chyby, které neříkám, možná kdybychom tam byli my, udělali bychom třeba podobné, nikdo v té době úplně nevěděl, jak se má chovat. Ale potom v té druhé vlně, třetí vlně, čtvrté vlně, tam tedy už ten výkon aspoň já jako prostý lékař, přednosta kliniky, která se starala o covidové pacienty, kde místo revmatologie a rehabilitace jsme se starali o umírající pacienty s covidem, dusící se, tak tam ta podpora ze strany ministerstva byla tedy minimální. Ani věcná, ani, řekl bych, vědecká nebo respektive vědomostní, ani nějaká pravidla, ani nějaká další podpora prostě nebyla. Vždycky, když skončila vlna, tak se řeklo: hurá, už skončila, tak už bude asi konec, už se to asi nevrátí. A ejhle, ono se to vrátilo. Co se dalo dělat? Zase jsme se zverbovali z revmatologie na covidové oddělení a zase jsme se o ty pacienty starali. A můžu říct, že jsem viděl ty sestřičky, které nebyly na tento způsob medicíny samozřejmě přivyklé, protože jsou prostě zvyklé na jiný druh pacientů. Viděl jsem ty lékaře, ty sekundáře, co to s nimi dělalo starat se o umírající lidi najednou z ničeho nic, když jsou školeni na úplně jiný druh práce, bez toho, aby tady byla nějaká podpora, bych řekl, širšího charakteru, která by pro ně z byla hlediska ministerstva. Dávali jsme si tu podporu navzájem, hledali jsme prostě v různých análech, abychom ty pacienty co nejlíp léčili, žádali jsme kolegy pneumology a internisty, aby společně s námi ty pacienty léčili. Každý ten špitál si samozřejmě zavedl nějaká pravidla, aby to bylo co nejbezpečnější a nejkvalitnější pro ty pacienty. Nicméně z toho vršku nic zvláštního nepřišlo.
To bych jenom chtěl říct, aby náhodný kolemjdoucí kolem televize nebo kolem tohoto sálu neměl pocit, že to tady je růžové a že se tady za čtyři roky stalo něco převratného. Ne, systémově se v tom zdravotnictví za čtyři roky skoro nic nestalo. Nalilo se tam hodně peněz a já doufám, že současná vláda, my, že se nám podaří teď udělat systémové kroky, které využijí tento finanční objem, který tam opravdu bezprecedentně natekl, k tomu, abychom pro pacienta, pro našeho klienta tu péči zkvalitnili, zdostupnili a aby pro něj byla přívětivá.
Děkuju.
