Na jedné straně se rozpoutala nelítostná bitva mezi teoretickými i praktickými ekonomy, který návrh je lepší, výhodnější, systémovější. Dokonce se dá říci, že se setřel obvyklý rozdíl mezi ekonomy liberálními a konzervativními, pravicovými a levicovými. Co ekonom, to názor. Každý se důsledně snažil vyzdvihnout svoji tezi a zároveň poukázat na to, jak jsou teze jeho kolegy chybné.
Podobné debaty ekonomů mají ale jednu podstatnou slabinu. Ať již situace dopadne jakkoliv, diskutující ekonomové za ni neponesou žádnou odpovědnost. Vždy si najdou výmluvu v „nepředvídatelných okolnostech“ nebo „nepříznivých trendech“, se kterými se nedalo v bodě 0 v žádném případě počítat.
Co je ale důležitější, diskuse se přenesla mezi obyčejné lidi. O důchodech se najednou mluví v rodinách, v práci i v hospodách u piva. Jsem tomu velmi rád. Znovu se ukazuje, že lidé nejsou hloupí, že umějí počítat a mají paměť. U většiny národa sahá minimálně ke kupónové privatizaci. Jen se děsím, že nám pětatřicátníkům zůstane z důchodové reformy tolik, jako našim rodičům z kuponové knížky....
Zde nastupuje odpovědnost politiků. Je třeba si klást otázku, zda současná politická reprezentace zvládne tento historický krok, tedy nastavení systémových změn, které nebude možné měnit podle výsledků každých dalších voleb. Projevíme dostatek nadhledu a vůle k dohodě? Je třeba si uvědomit, že občan na podobný moment netrpělivě čeká.
V zásadě existují 3 návrhy: Návrh vládní koalice, který naštěstí rezignoval na myšlenku povinného vyjmutí peněz z průběžného systému do privátních fondů. Ty mají svá rizika. Za posledních sedm let výnosy fondů lehce přkročili inflaci. A mám obavu, aby nedopadly jako některé privatizační fondy.
Tento návrh dělí společnost na bohaté a chudé, tedy na ty, kteří si spořit navíc mohou dovolit a na ty, kterým již na toto spoření prostředky nezbudou. Ti zůstanou v průběžném systému a buď budou mít o to menší penze, nebo o to více zaplatí na DPH.
Druhý návrh z dílny ČSSD spočívá v úpravách stávajícího systému.
A pak je tu návrh KDU-ČSL. Pro mnohé překvapivě také společnost segreguje, avšak inovativně na principu počtu dětí, budoucích plátců do systému, ne podle příjmů, jak je společnost běžně dělena doposud. Nikoli tak, že kdo má děti, je na tom lépe. Nechceme „továrny na děti“. Jde jen o to, aby ti,kteří mají děti A CHODÍ DOPRÁCE, nebyli diskriminováni. Nechci zde ale znovu přesvědčovat o praktičnosti našeho návrhu. Lze ho najít v bodech na našem webu a pracujeme na srozumitelné vysvětlovací kampani. Chci se zastavit u důvěryhodnosti předkladatelů, jejímž měřítkem mohou být rozhovory v rámci vysílání Studia 6, vysílaného na ČT24 dne 18. února.
Vysvětluje-li Vít Bárta veřejnosti, že zvýšení DPH u potravin je výhodné, protože jsme otylý národ a ryby a zelenina nezdraží, vzbuzuje to můj upřímný údiv. Pokud ale neumí odpovědět na otázku, zda si bude spořit do soukromých fondů, pak se jedná o politický kopanec.
Vítu Bártovi jako občanu nezávidím jeho majetek, peníze si vydělal podnikáním a v podstatě bych si velmi přál, aby starosti o svoji budoucnost neměla většina národa. Pokud ale jako politik neví, vymlouvá se na své finanční poradce, kteří se musí vyjádřit, zda je spoření do podobných fondů pro něho výhodné, vlastně tím občanům říká, že jeho, jako investora, tento nástroj zabezpečení budoucnosti vůbec neoslovil. Co pak mají říkat obyčejní lidé? Ty má návrh zřejmě za těchto okolností nadchnout. Soudím, že i proto je zatím ochota veřejnosti spořit do soukromých fondů velmi malá. Osobně druhý pilíř rozhodně podporuji, vidím ho jako zásadní. Sám mám penzijní připojištění již řadu let. Ne, že by fondy měly nějaký valný zisk, ale když se mi objevily při mém platu na pásce čtyři tisíce jako sleva na dani, byla to částka opravdu velmi důležitá. Alespoň pro mě
KDU-ČSL se nebude rozhodovat podle toho, co je na momentální politické scéně z naší pozice prosaditelné, co je levicové nebo pravicové, ale podle toho, co považujeme za správné. Věřím, že veřejnost tento přístup ocení.
