Vina za jejich smrt a za smrt milionů padá nejen na agresora, ale i na hlavy těch, kteří mu ustupovali v bláhové naději, že ho tak usmíří.

Vysoký počet obětí svědčí o tom, jak prudké boje probíhaly v hlavním městě posledních pět dnů války. Ani v posledních válečných chvílích svoboda nebyla zadarmo a mnozí za ni platili vlastním životem. Mezi padlými přitom byli několikaměsíční děti i takřka století starci. Rovněž několik stovek žen.

Některé z obětí připomínají pomníčky a pamětní desky rozeseté po Praze. Mnozí ale žádný svůj památník nemají. Před všemi z nich a zároveň před každým zvlášť je třeba se poklonit. Každý, kdo v květnovém povstání padl, měl svůj osobní život. Svou rodinu, své blízké, své přátele. Každého mrtvého někdo postrádal. Někdo na něj vzpomínal.

My, kteří už sedmdesát let žijeme v míru a čtvrt století ve svobodě a v bezpečí nesmíme zapomenout nejen na naše padlé, ale ani na to, proč ona strašná válka vůbec začala.

Nesmíme zapomenout nejen na vinu Hitlera a nacismu. Ale také - a možná hlavně - na vinu těch, kteří mohli agresora včas zastavit, ale nezastavili. Naopak v něm bláhově vyvolali dojem, že může snadno získat vše po čem zatouží, čeho si požádá, po čem sáhne. Projevili tak nedostatek odvahy i rozvahy.

Evropští vůdci tenkrát selhali. Slovy Winstona Churchilla: měli na výběr mezi válkou a hanbou. Zvolili hanbu. Dostali válku. Tuto tragickou chybu nesmíme opakovat. Nesmíme již nikdy vzbudit v agresorovi pocit, že jsme slabí a nerozhodní.

Společnost, která se bojí v rozhodující chvíli něco málo obětovat, aby uhájila svobodu a své hodnoty, musí nakonec platit daleko víc. Druhá světová válka přinesla ohromné škody, neštěstí, utrpení a smrt milionů lidí. Strašlivá cena za slabost a nerozhodnost...

Ti, kteří padli během posledních květnových dnů války, nebyli slabí a nerozhodní. Byli to občané věrní svobodě a demokracii, věrní masarykovskému ideálu státu. Byli to hrdinové.