U klecí tady zaznělo mnoho výhod a nevýhod, já bych se omezil na jednu výhodu klecového chovu a jednu výhodu podestýlkového chovu, abych to příliš neprotahoval. Tu výhodu toho klecového chovu vidím v tom, že tam v podstatě může být méně kvalifikovaný pracovník, že není taková náročnost na toho pracovníka, protože ten proces je natolik téměř automatizován, že tam nehraje takovou roli lidský faktor. To je velmi důležité, když zmiňujeme všechna ta procenta smrtnosti, nakažlivosti atd., protože obráceně nevýhodou podestýlkového je, že tam ten pracovník musí být mnohem pečlivější, dodržování zoohygienických podmínek, musí tam být kvalitní klimatizace, musí tam být dobře dodržované technologické postupy. To je výhoda klecového chovu. Ale výhoda podestýlkového chovu je, že ho pořád můžeme zlepšovat. Tam můžeme dál jít i do budoucna zlepšováním. Kdežto u těch klecových chovů už máme v podstatě limity. Tam už se žádného dalšího zlepšení dočkat nemůžeme.

Potřebujeme vajíčka, potřebujeme drůbeží maso, ale i přes to všechno se můžeme snažit o to zlepšování těch podmínek. A to, jak říkám, ty klece už neumožňují. Když to shrnu, tak zrušení klecových chovů je nevratné, to prostě tady je. Je to na stole. Je jenom otázka, jestli se rozhodneme, jestli to bude teď, nebo zítra, nebo pozítří. To bych se vrátil k té předvídatelnosti. Férovější je říct to rovnou, protože ono to nastane. Můžeme tomu bránit, jak chceme.

Včera to bylo Rakousko, které to zvládlo, dnes je to Německo, které to má, Francie, která to připravuje, k tomu ČR. Teď si vezměte trh, o kterém mluvíte, trh Francie, trh Německa a Rakouska, jsme někde na polovině Evropy. Dobře, nejsme na polovině Evropy, vezmu to zpátky, protože pan ministr kroutí hlavou. Ale tou cestou to půjde. Německo chce skončit s klecovým chovem v roce 2025, v podstatě se u toho inspirovaly i ty řetězce, řada těch řetězců chce skončit s prodejem podestýlkových vajec v roce 2025. Neboli, jak mě citoval pan kolega Šilar, ty obavy ze změny změňme na příležitost, přesvědčme ty chovatele, že je to příležitost, jak si zachovat konkurenceschopnost. Protože pokud to necháme tak, jak to je, pokud se zuby nehty budeme držet, aby klecové chovy zůstaly, tak nám ten vlak ujede a tuto výhodu ztratíme.

Je potřeba pomoct těm chovatelům, tady bych se přimlouval, už to tady dvakrát zaznělo, dotace jako kompenzace nevidím jako smysluplné, ale dotace pro přechod z jedné technologie na druhou, ty vidím jako velmi smysluplné, které pomůžou udržet konkurenceschopnost a konkurenční výhodu českých výrobců.

Bavit se o tom, že bychom nějak omezili, aby se u nás prodávala jenom vajíčka vyrobená v Čechách, abychom sem nepustili jiné zboží... Kam až se dostaneme? Jsme v Evropě. Jednotný trh. Mně taky není příjemné, že se u nás prodává velké množství francouzských sýrů, belgického másla, já nevím, jakého ovoce, že bychom měli podporovat naše výrobce. Ale úplně se tomu neubráníme. Přestože srdce mi říká, že by to bylo dobré, aby se nepřeváželo tolik zboží přes celou Evropu tam a zpátky, tak by to určitě bylo správnější. Teď odbíhám ale někam úplně jinam. I to patří k té udržitelnosti života tady na planetě.

Když se podíváme na to, co si myslí veřejnost, že to není jenom nějaký úlet, tak víc než 60 % veřejnosti doopravdy by ocenilo, kdyby v obchodech mohlo nakupovat jenom podestýlková vejce. Já když jdu do řetězce, nebudu tady dělat reklamu, vidím, že v tom regálu jsou 2/3 podestýlkových vajec z různých chovů. Teď pominu to, že můžou být ovlivněna tím, že tam jsou přimíchaná ta klecová, ale to nechme stranou. Řada lidí, ten rozdíl v ceně není tak velký, aby řada lidí už nekoukala i na welfare, na podmínky k životu pro ta zvířata, která jsou tady sice jenom pár měsíců, na té planetě, slouží nám, je to dobře, že nám slouží, ale přesto můžou ten život prožít nějakým přijatelným způsobem.

Když říkám, že více než polovina veřejnosti by ocenila, aby se prodávala tato vajíčka v obchodech, v podstatě 80 % lidí považuje ten klecový chov za nevyhovující. 70 % lidí by se přiklonilo k zákazu. To nejsou, vážení, jenom nějací aktivisté a nějaké nevládní organizace. To je skutečně názor široké veřejnosti.

Chápu tu námitku, že může jít o zmařené investice, když v roce 2012 přišla změna legislativy, která donutila chovatele k přebudování technologií a přijmutí těch obohacených chovů, ale ta doba je poměrně dlouhá. To znamená, většina těch chovatelů musela k té změně přistoupit už tehdy. Určitě někteří v průběhu doby k nim přibyli. Ale většina už má za sebou téměř 8 let, před sebou dalších 7 let. To je 15 let, kdy bude ta technologie už poměrně dost amortizovaná, neboli, doopravdy bychom neměli mluvit o kompenzaci, ale o dotaci, k tomu se vracím, na přechod na jinou technologii.

To je asi k těm klecovým chovům. Já si myslím, že toho zaznělo dost, že to nebudu dále rozvíjet. Možná jenom poznámku, která už se zákonem úplně nesouvisí. Řešíme tady kvalitu těch chovů, ale v podstatě bychom se jako společnost měli zabývat i kvantitou, kolik toho vyprodukujeme. On to tady zmínil pan místopředseda, jestli se s tím něco nedá dělat. Jestli třeba nějakou šetrností bychom nemohli snížit, byť o 5 nebo 10 % spotřebu masa, vajíček a dalších živočišných produktů, protože ono se to musí vyrobit, musí se to dovézt, je tam velká zátěž, uhlíková stopa, je toho mnoho. Končí toho hodně na skládkách, přestože jsme v bohaté části Evropy, jsou na tom lidé v jiných částech světa mnohem hůř. My si můžeme dovolit plýtvat. Já to nesu poměrně těžce, protože když se podíváte na ten objem, co tvoří ta masa drůbeže na světě, dovedete si představit, kolik je na světě ptáků, všech ptáků, tučňáci v Antarktidě, pelikáni v Africe, ptačí bazary, nějací racci, papuchalci na severu... Úplně všichni ptáci na planetě tvoří sotva 30 %. Všechno ostatní je drůbež. Na každého jednoho ptáka jsou dva kusy drůbeže. To je něco, co, je otázka, jestli je do budoucna udržitelné. Ještě poznámku, v případě savců je to mnohem horší, protože tam 96 % tvoří ti domácí. Jenom 4 % zbývá na divoká zvířata. Takhle jsme to na planetě dopracovali.

A teď ten druhý neuralgický bod, to jsou divoká zvířata v lidské péči. Musím to vzít, ať chca nebo nechca, trošku od Adama. Člověk chová divoká zvířata už od starověku, nejdřív je lovil do antických cirků, pak byly středověké manažérie, v podstatě celou tu dobu, ty tisíce let, ta divoká zvířata se chovala především pro zisk, že se stala předmětem obchodu, a pro zábavu. Nic jiného tam nebylo. Nekoukám moc na jejich potřeby, na podmínky pro život, protože zvířat divokých nezůstávala jenom 4 % na planetě, bylo jich dost, takže bylo možné je doplňovat odlovem z přírody. Ta zvířata, ať těch cirků, manažérií, zoo, chovala se v soukromých chovech taky, na dvoře králů, jako statusový symbol. To vlastně trvá dodnes. Řada soukromníků to má. Teď jsme slyšeli před chvílí toho jaguára nešťastného na provázku, na procházku, jak s ním chodil, aby se mohl předvádět ostatním. To je něco, co si myslím, že už je dávno přežité. Pokud máme chovat divoká zvířata, musí to mít jiné, vyšší principy, než jenom chov pro zábavu, pro peníze nebo jako statusový symbol.

Tisíce let se, tak jak člověk chová divoká zvířata, vytvářela tradice, to je problém, protože tradice nebo stereotyp, který je s tím spojený, z toho se velmi těžce vyskakuje. Když přijdete se zákonem, který má změnit tradici, to je to, o co se tady hádáme. My jsme na to zvyklí strašně dlouho. Kdybyste přišli v Africe, vybrali si nějaký stát, řekli, uděláme tam zákon, který zakáže ženskou obřízku, tak to bude obrovské pozdvižení, poplach v kovářské uličce. Podobně můžete jít i jinam. Můžete se podívat třeba do Ameriky 19. století, kdy se tam lidé dohadovali. Jedna část říkala, je pro nás ekonomicky nevýhodné změnit tradici. Přece my ty lidi potřebujeme kupovat a prodávat. Druhá část společnost říkala, to ale není morální. Byla z toho válka severu proti jihu, která ukončila otroctví, alespoň to legální. To ilegální ještě pokračovalo. Tedy ta tradice je v podstatě poměrně velký problém. Ještě v první polovině minulého století chov zvířat byl děsivý. Mezi cirkusy a zoologickými zahradami nebyl vůbec žádný rozdíl. Zvířata, jak jsem říkal, sloužila jenom pro zábavu, aby se ukazovala veřejnosti, nekoukalo se na to, v jakých jsou sociálních skupinách, v jakých jsou podmínkách, protože se pořád s těmi zvířaty poměrně dost obchodovalo. Dokonce součástí některých zoologických zahrad, za což se tedy stydím, byla i lidská zoo, že se tam ukazovali i lidé v těch zoologických zahradách. Taky to bylo nemorální. Ale taky se toho lidstvo dokázalo zbavit.

Chápu, že pokud ubližujeme člověku, je to o něco snazší než v případě toho zvířete. Ale jsem optimista, věřím, že to dokážeme i u toho zvířete.

V polovině minulého století dochází k velké změně. Ty zoologické zahrady se mění, už nemají ta zvířata jenom pro zábavu. Chtějí je udržet, chtějí je chovat, mění prostředí, mění skupiny, zvětšují ty prostory pro ta zvířata. Mají zájem, aby začali přispívat i k druhové ochraně. To je ten první moment, když Josef Vágner chytal zvířata v Africe, nechtěl dovézt do safari dvě žirafy a dvě zebry, ale chtěl, aby to bylo udržitelné, proto dovezl stáda zvířat a vytvořil jim co nejpřirozenější podmínky. I ty sociální vazby, aby ta zvířata mohla mít. To v těch soukromých chovech, kde jedno zvíře jde velmi těžko udělat.

Pamatuji si, sám mám zážitky, kdy cirkus někde v jižních Čechách, protože už nepotřeboval medvěda, nechal dvě medvědice v bedně, o jednu se postaral člověk, který si později založil soukromou zoo ve dvorcích, ta druhá lvice tam byla rok v té bedně, rok byla v bedně, až přišli za mnou z veterinární správy a říkali: My nevíme, co s tím. My ji budeme muset utratit. Já jsem říkal: Zkusíme něco udělat. Ale kdyby to nešlo, souhlasím s utracením, protože než mít zvířata ve špatných podmínkách, je lepší je utratit. To je to, co říkal pan senátor Chaloupek, že by udělal s tím jaguárem, kdyby ho dostal na tom vodítku.

Nakonec to dopadlo dobře, protože jsem se dovolal primátorovi Kladna, tehdy to byl pan Volf, který chtěl v budoucnu dělat pořádný, velký výběh pro medvědy, byl někde v horečkách, s chřipkou, podařilo se mi ho přesvědčit a začal s tím hned. My jsme mu pomohli. Tehdy to byl chomutovský zoopark, kde ti medvědi skončili, jsou dodnes na Kladně. Takových případů mám víc. Ale chci tím říct, zvířata, když dáte do kvalitních podmínek, ona vám to vrátí. Je to budoucnost.

My jsme kdysi dostali od jednoho soukromníka dvě medvíďata, já jsem řekl, my je nemůžeme ale vzít, protože nemáme zařízení, chomutovský zoopark tehdy, nejde chovat medvědy v kleci, to bych šel do minulého století. Já prostě nedám medvědy do klece. Tak jsme se domluvili, že přispěli, vznikl první medvědí výběh, který má více než hektar. Potom následoval ten Beroun, Kladno, Brno, Ostrava, Olomouc atd. Dnes v podstatě v zoologických zahradách nevidíte medvěda v kleci, ale jsou jenom ve velkých výbězích, které často mají třeba i hektar nebo víc. To je něco, když jsem řekl, co klecové chovy nemohou, podestýlkové ano, tak to je něco, co zoologické zahrady nemohou, cirkusy ze své podstaty, tedy zoologické zahrady mohou a cirkusy ze své podstaty nemohou, zvětšovat donekonečna ty výběhy. Aby žirafa se mohla rozeběhnout a cválat. Aby nosorožec prostě měl velký výběh, kde mu trvá nějakou dobu, než se dostane z jedné strany na druhou. Ty zahrady udělaly změnu kvantitativní, zvětšily ty výběhy. Ale to je pořád málo z mého pohledu. Jsem přesvědčen, že v 21. století držet zvířata pro zábavu nelze. Musí tam být ta přidaná hodnota. Ta přidaná hodnota v případě zoologických zahrad, jak jim to přikazuje zákon o zoologických zahradách, je, že se musí podílet na výzkumu, vědecké práci, vzdělávání a ochranářské práci. V tom je budoucnost, že pokud ty zahrady mají třeba svá výzkumná centra, ať už v místě, kde jsou, nebo podporují podobná výzkumná centra v jiných částech světa, nebo podporují různé rehabilitační stanice, nebo mají repatriační programy, když pražská zoo posílá převaláky do Mongolska nebo my vozíme nosorožce do Afriky, tak to je smysl zoologických zahrad, to je oprávnění pro to držet divoká zvířata. Držet je proto, abych se s nimi ukazoval a mazlil, to pro mě už v tomto století není představitelné.

To je něco málo poznámek, proč chovy divokých zvířat ne.

Ještě bych se maličko zastavil u toho obchodování. Je smutné, že ČR s divokými zvířaty se dost nepěkně zapisuje v rámci Evropy mezi státy, jako je Francie, Itálie, Belgie nebo Velká Británie, kde je velmi mnoho zvířat, která se stávají předmětem obchodu, kdy soukromníci a cirkusy prodávají mezi sebou zvířata, putují tygři a lvi z jednoho státu do druhého, často do dost nevhodných podmínek.

Například když vezmeme ČR, tak ČR, to, o čem ví ministerstvo, Státní veterinární správa nebo i ministerstvo životního prostředí, že v soukromých chovech je na 300 lvů a tygrů. Ale to jsou ti evidovaní. Musíme to znásobit dvěma, abychom dostali skutečné počty, které budou někde 500, 600 kusů. V zoologických zahradách je jich jenom 40, ve všech zahradách v republice. To znamená, tady je něco špatného. My tady máme odjištěné granáty. Víte dobře, že majitele na Vsetínsku ten lev nejenom zabil, ale i načal, začal ho pojídat. Jsou i úrazy známé s gepardem, kde bych si to já sám nedovedl představit. Před několika dny zabil lev svého páníčka v Jižní Africe. To jsou velmi nebezpečné věci. Ta změna, kterou tento zákon přináší v tomto směru, je nesmírně potřebná. Připouštím, že je tam řada nepřesností, že by se ten zákon dal vylepšovat, v případě filmu si myslím, že to vážné problémy nezpůsobí. Rozhodně bych nebyl pro pozměňovací návrh, který ten zákon obchází, umožní, aby si téměř kdokoli potom zařídil chov velkých šelem a řekl, že to bude dělat pro film. To je velmi nebezpečné, velmi bych před tím pozměňovacím návrhem varoval.

Takže filmu se nebojím, u papoušků si myslím, že pokud jde doopravdy o to, abychom zvířata netýrali, což je smysl tohoto zákona, tak ten zákon toto neomezuje, protože když někdo má toho papouška doma, bude si s ním létat, tak se vůbec nic nestane. Tam je jediný problém výkladu, jak to bude, kdyby se ti papouškáři chtěli sejít, stejně jako sokolníci, předvádět to. To je už, myslím si, debata do budoucna, jak to vyřešit, protože to určitě řešitelné je. Ale v tuhle chvíli, zase, to není důvod do toho návrhu sahat, posílat ho zpátky do sněmovny, riskovat, že to celé spadne pod stůl.

Ještě zpátky k cirkusům, řeknu, stejně jako to říkal pan senátor Drahoš, že když se podívám na cirkus ve filmu nebo když si vzpomenu na dětství, zavání to romantikou. Je to samozřejmě něco, co patří k historii lidské kultury, cirkusové umění, teď nemyslím jenom artisty, ale doopravdy i drezuru. Nepatří to do 21. století, ta drezura zvířat tam nemá co dělat. Pokud chtějí ti lidé, protože já upřímně věřím, že ty případy, kdy ty tygry chová, pak je předá někomu na zpracování, pro čínskou medicínu, vyrábí se z toho mýdla, kosti atd., to není běžná... Tak jak se chová běžně každý drezér. Řada těch lidí doopravdy má ta zvířata ráda, chce je mít, chce je chovat, potom bych jim doporučoval... Stalo se to v mnoha případech, že cirkusy v Evropě se překlopily a staly se z nich zoologické zahrady. Samozřejmě se na ně musí vztahovat zákon o zoologických zahradách, musí splňovat i ty podmínky, nejenom zábavy, ale i vzdělávání, vědy atd. Včetně záchranných programů. Je dnes řada soukromých zahrad v republice, které mají vynikající úspěchy. Jsou to soukromé zahrady. Někdo někde mě napadl, že jsem proti soukromým chovům, včetně soukromých zahrad. Není to pravda. Zoo Chleby a jejich unikátní odchovy duků langurů. Nebo zoo v Protivíně, která má fantastickou kolekci, ve světě ojedinělou, krokodýlů. Dá se dělat i malá zoologická zahrada, kde ty podmínky jsou kvalitní, ty výsledky jsou kvalitní. Ale zvířata divoká do soukromých chovů a do drezury nepatří.

Takže to je asi skoro všechno, co jsem chtěl říct. Smysl toho zákona je zlepšit podmínky pro zvířata, usnesení většiny komisí a výborů je poslat to dál ve sněmovní verzi, já bych se za to moc přimlouval. Děkuji.