Hrané mučednictví Josefa Dobeše pro platové blaho českých učitelů a učitelek, kvůli kterému si po devatenácti měsících odtrhl ministerskou židličku od zadku, však není na místě. Pokud se ministr Dobeš odvolává na to, že nepotřebuje být ministrem za každou cenu, neboť má za sebou několik plodných let coby úspěšný psycholog, pak má velký problém.
Vážně se obávám, že by pan Dobeš mohl už brzy na vlastní kůži okusit „spořivé“ Drábkovy změny pracovních úřadů, kde by mohl skončit poté, co by se snad chtěl vrátit k profesi psychologa.
Pane ministře, vaše tiskové prohlášení a argumentaci vašeho pádu by vám nespolkl ani zmatený uchazeč o studium psychologie! Vracet se tak po tomto vystoupení k této profesi by nebylo dvakrát moudré.
Josef Dobeš, který se v dobách své pohasínající slávy přirovnával ke kapitánovi Titaniku, posílal školství plných devatenáct měsíců k pomyslnému dnu skutečně raketovým tempem. Resort školství zůstává po jeho odchodu v žalostném stavu, díky Dobešově chybné autoritativní politice čelí ministerstvo školství všeobecné nedůvěře a odporu studentů, pedagogů, odborníků i akademických senátů. Jsme svědky bezprecedentních zásahů do akademických svobod, pokusů o privatizaci veřejného vzdělávání, destrukci regionálního školství.
Nabízím deset jasných a vážných důvodů, proč měl být pomyslný kapitán Titaniku a nejlepší z nejlepších, rozuměj Josef Dobeš, vypoklonkován ze své funkce již dávno:
Riziko ztráty desítek miliard korun z fondů EU pro již tak podfinancovaný resort školství. Ministr Dobeš nám dlouhou dobu úspěšně zatajoval varovné dopisy z Bruselu, kterým jednotliví komisaři dávali najevo nespokojenost a hrozbu ztráty evropských peněz. Namísto nápravy přišlo zapírání, namísto řešení přišlo hysterické obviňování všech okolo. Výsledek? ČR čelí vážnému riziku, že nedosáhne v oblasti školství na více než 50 miliard korun.
Chaotická „reforma“ vysokého školství. Nemyslné plány v této oblasti, které obsahovaly mimo jiné zpoplatnění vzdělání na veřejných vysokých školách či omezení akademických svobod, vyvolaly jedny z největších studentských nepokojů od roku 1989.
Destrukce regionálního školství. Dobešova reforma hrozila skutečným rizikem demontáže stávající sítě regionálních škol, tedy zrušením až 80% venkovských škol a potažmo i vylidněním venkova.
Nepovedené a předražené státní maturity. Ke státním maturitám můžeme připojit Dobešovu snahu o bezbřehé testování na úkor kvality výuky v 5. a 9. třídách ZŠ. Pevně věřím, že se tento Dobešův projekt nestane pod vedením jeho nástupce státní maturitou č. 2. – tedy, jak potvrdil i NKÚ – předraženým a neefektivním projektem.
Nedostatečná podpora dětí se zvláštními vzdělávacími potřebami.
Rozvrácení systému odměňování pedagogů. Ačkoliv ministr Dobeš tvrdil, že jeho prioritou je takové finanční ohodnocení, které by motivovalo mladé pedagogy, podařilo se mu vytvořit napjatou atmosféru ve sborovnách, kdy zkušení pedagogové pobírají menší plat, než jejich mnohem mladší a tedy méně zkušení kolegové příchozí z vysokoškolských lavic.
Výsměch pro nepedagogické pracovníky. I přes Dobešovy sliby o lepších platových podmínkách zůstalo jen u obecných proklamací, aniž by s jejich často žalostnými platy cokoliv udělal.
Slabá a naprosto nedostatečná podpora předškolního vzdělávání a úplné přehlížení dalšího vzdělávání. Obě tyto oblasti jsou podle ČSSD velmi důležitými součástmi vzdělávacího systému.
Ladislav Bátora. Zcela patetická kauza pravicového radikála a Dobešova věrného úředníka, který v resortu školství vystřídal několik funkcí, aby byl posléze za svou neschopnost odměněn údajným zlatým padákem ve výši čtvrt milionu korun.
Personální devastace resortu školství. Za ministra Dobeše se v jeho okolí vystřídalo šest ředitelů sekce evropských fondů, pět ředitelů kabinetu, tři náměstci pro vysoké školy a několik mluvčích.
Nejlepší z nejlepších tak končí se sklopenou hlavou a „bitevní“ pole za ním zůstává značně zdevastované. Možná ho mohl premiér Nečas zprostit trápení, ulevit českému školství a odvolat Josefa Dobeše před rokem tak, jak opakovaně požadovala sociální demokracie. K tomu ovšem předseda vlády bohužel nikdy nenašel dost odvahy.
Co bude dál?
Za ránu do vazu oblasti školství a vzdělávání bych považoval to, pokud by premiér Nečas dosadil do čela resortu školství opět „kapitána“ ze stáje Věcí veřejných. Tato nejmenší vládní strana už na příkladech neúspěšných ministrů Bárty, Johna a nyní Dobeše jasně ukázala, za jak krátkou dobu je schopna totálně rozložit svěřené resorty.
České školství si nyní právem zaslouží záchrannou operaci, nikoli další řízenou euthanasii.
