já se přiznám, že mě k mému vystoupení do značné míry vyprovokovala ctěná kolegyně Richterová svými návrhy na to, aby to bylo na věky věků. Sice to za dva roky vyhodnotíme, ale má to být na věky věků. A pak mě trochu tedy musím říct pozlobila, abych byl korektní. Za situace, kdy si tady všichni, já jsem přihlášen asi hodinu a čtvrt, všichni berou faktické poznámky, někteří vystupují dvakrát až třikrát, tak pak vyzývat k ukončení rozpravy, když jsou tady řádně přihlášení, mi připadá takové jako trošku fakt nefér. Způsob, jakým jsou tady zneužívány faktické poznámky k tomu, aby člověk uplatňoval svá vlastní stanoviska a pak si říká, ale vy, co jste se přihlásili správně a řádně, už radši nemluvte, není úplně správné.
K tomu, co tady zaznívá. Já si pamatuji, jak na začátku 90. let přijel do České republiky nedávno zesnulý Roger Scruton a při nějaké debatě o západním modelu říkal: prosím vás, dejte si pozor na jednu věc. Neskončete tak jako velká část Velké Británie, kde rodina vypadá tak, že je to matka, dítě a státní byrokrat, který je živí. Já si to do dneška pamatuju a tohle je přesně cesta k tomu. Žádné tatínky už nepotřebujeme, potřebujeme jenom ty státní byrokraty, kteří budou vyplácet ty dávky.
Tváří se tady všichni neuvěřitelně mravně, jak je to pomoc dětem. Tak si to pojďme alespoň částečně rozebrat. Jsou dvě skupiny rodičů, a řekněme si zcela na rovinu, téměř vždy otců, které neplatí. Jedna skupina, která na to prostě nemá, ale pak je to podle mého názoru opravdu zralé a správné na sociální dávku, protože je úplně jedno, jestli ten tatínek, který na to nemá, nebo i ta maminka s tím dítětem žijí, nebo mají platit výživné. Když s ním žijí a nemají na to, aby platili, nemůžou pomoct té druhé, tak přece je taky potřeba, aby stát nějakým způsobem vstoupil. A pak ta druhá skupina, což jsou ti, kteří se o ty děti hádají.
A tenhle návrh je návrhem radikálních ženských organizací, které mají pocit, že je správně si s otci vyřizovat účty přes děti. Nic jiného to není. Protože to je ta druhá skupina, která neplatí. To jsou přesně ty situace, které zažíváme mnohokrát v praxi, kde jsou nějaká soudní rozhodnutí, jsou nějaké nařízené spolužití, střídavá péče, aspoň jednou za 14 dní je má tatínek vidět, a z jedné strany je tomu dramaticky bráněno. A ten tatínek se brání čím? Přestane platit! A teď řekneme, ne, on si to na sebe vezme všechno stát a bude to ještě jednodušší pro tyhle rozhádané skupiny, kde je to vždycky vina obou dvou. Pro tyhle rozhádané, hysterické rodiče, kteří válčí přes děti, tak jim řekneme, tak tu půlku té války na sebe vezme stát.
Mně to připadá strašně nerozumné. Myslím si, že tento návrh je opravdu jakoby nešťastný.
A poslední poznámka, kterou bych k tomu chtěl říct. Měli jsme to tady včera. Budeme to tady mít za hodinu. (Ukazuje na světelnou tabuli, kde jako další bod svítí 369 - občanský soudní řád.) Na jednu stranu se pořád bavíme o vymahatelnosti práva, zejména ve vztahu k výživnému. Ale já nevím, proč zejména ve vztahu k výživnému. Když mi někdo něco dluží, tak to má zaplatit a je jedno, jestli mi to dluží za dítě, nebo za to, že jsem mu postavil koupelnu. A do toho budeme ale pořád chodit a pořád říkat, ti ubozí dlužníci, ti za to nemůžou, ty musíme co nejrychleji odbřemenit, ti musejí mít účty, na kterých můžou mít čtyřicet padesát tisíc, to je ten následující zákon, co nejvíce peněz, hlavně aby se jim nic nestalo, hlavně aby nemuseli splatit své závazky. Občanský soudní řád a insolvence to samé. Tak přistupujme k věcem alespoň trošku konzistentně. Buď chceme, aby lidé své závazky plnili, a já to chci a chci to i v tomhle případě, a nemá to na sebe přebírat stát.
Děkuji za pozornost.
