Vyšší mzdy, lepší sociální péče a vyšší životní úroveň, to musí být výsledkem ekonomické prosperity. Nelze to zařídit pouhou změnou zákonů, jak slibuje současný premiér. Budu-li mluvit jen za zemědělské firmy, ty potřebují, aby je stát ochránil před nekalou konkurencí, aby vůči dovozcům postupoval stejně tvrdě, jako proti nim. Potřebují, aby skončila nadvláda zahraničních korporací na našem domácím trhu, tvořená maloobchodními řetězci a bankami ze stejných zemí. Potřebují, aby se rozvíjela infrastruktura a aby konečně někdo pochopil, že když tato země ztratí potravinovou soběstačnost, octne se na pokraji ekonomické katastrofy, před kterou nás žádné vyšší sociální dávky neochrání.
Jenomže o tom se nemluví. Je to rétorika určená lidem, kteří pociťují nedostatek. Pokud se sami přičinit nemohou, mělo by jim být pomoženo. Stát by se jistě měl postarat i v případech, kdy lidé potřebují dočasnou podporu, potřebují odstartovat, zakládají rodinu, mění svou kvalifikaci, vstupují na trh nebo přišli o práci a hledají novou. Jak ale rozlišit, kdo pomoc opravdu potřebuje a kdo ji jen předstírá? To je základní systemická otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Je však třeba ji položit a hledat řešení.
Nelze spoléhat na jednoduchý recept – že se bude bohatým brát a chudým dávat. Ono to tak v podstatě funguje i dnes – chudí žádné daně neplatí a kdo prosperuje, platí hodně. K čemu to vede? Mnoho firem utíká s daněmi do zahraničí a mnoho pracovníků pobírá část mzdy na papíře a další část v hotovosti. Je to nešvar, který bere této ekonomice sílu a se kterým je nutno se vypořádat nepopulárními kroky. Zatím jsou tu dva – kontrolní hlášení a elektronická evidence tržeb. Jsou tak nepopulární, jako operace rakoviny. Politicky nepopulární, obtížné, ale zdá se, že spolehlivé. Odstraní z naší ekonomiky nádor a umožní její zdravé fungování. Teď jde jen o to, zda se veřejnost přikloní spíš k lékařům, kteří operaci doporučují, nebo k léčitelům, kteří slibují rychlé zázraky.