Teď mě upoutala scéna, kdy pan Hrušínský, jako lékař vyšetřuje hospodského. Uvědomila jsem si, že ač je tato scéna velmi vtipná, uvědomím si, jak blízko má k realitě dnešních dnů.
Zdraví se poslední dobou stává čím dál větším byznysem. Začíná platit, že pokud člověk má peníze, má větší šanci se uzdravit, a často také může výběrem léků ovlivnit délku nemoci. A právě u těch léků se chci zastavit. Lékař člověka vyšetří a předepíše mu medikamenty. Předpokládám, že lékař předepisuje jen to nejvhodnější pro daného pacienta a jeho onemocnění. Lékařům by nemělo záležet na ceně léků, ale pouze na tom, jak dané léky působí na pacienta, protože ho přeci zná. Má jeho „kartu“. Na každý recept je oprávněn napsat kouzelné slovíčko: „NEZAMĚŇOVAT“. Toto slůvko zajistí, že pacient dostane opravdu to nejvhodnější pro sebe a zároveň bude celý případný doplatek započítán do limitu úhrad pacienta.
A co že to ty limity vlastně jsou? Asi každý ví, že za léky jsou ve většině doplatky. Podle slov odborníků by měla vždy existovat alternativa, která je zdarma tzv. bez doplatku. Za ostatní, se stejnou účinnou látkou, jsou stanoveny doplatky. Je ale zvláštní, že v každé lékárně může být tento doplatek jiný. Zákonem jsou stanoveny tzv. limity pro pacienty, kdy po jejich překročení dostane pacient doplatky vráceny od pojišťoven. Základní limit je 5 000 Kč. Speciálními kategoriemi jsou děti do 18 let a důchodci nad 65, na které se vztahuje limit 1 000 Kč a pro pojištěnce nad 70 let je limit 500 Kč. A protože je v našich zákonech vždy velké ALE, tak i zde si musíme uvědomit, že tyto limity se počítají nikoli ze skutečné úhrady, ale z tabulky, kterou vydává Ministerstvo zdravotnictví. A tak vidíme, že přestože je doplatek za určitý lék 50 korun a za jiný, který by měl mít stejný účinek, ale jen se třeba jinak jmenuje, 60 korun. Do limitu se však počítá ten nižší doplatek, takže 50 korun. Těch zbývajících deset korun platí pacient z vlastní kapsy.
A zde nastává problém. Každá lékárna má možnost si platbu pacienta stanovit dle vlastních kritérií. Ze svého okolí znám příklad, kdy v jedné lékárně platí zákazník přes tisíc korun za léky na tlak a ve druhé, třicet kilometrů vzdálené, je doplatek v řádu stokorun. Pro pacienta, zvláště pro důchodce, je toto naprosto nepřijatelné. Do limitů se mu počítá jen státem schválená výše doplatku, takže pokud zajde do místní lékárny, platí podstatnou část ze svého důchodu. Co tedy nastává? Pacient se snaží najít co nejlevnější lékárnu, aby ušetřil, a tak musí nemocný cestovat, kdo ví kam. Je nepravděpodobné, že v malých městech či na vesnicích bude více lékáren. Takže pacient v tomto případě vlastně ani nemá možnost volby. Nebo si lék v některých případech nevyzvedne, protože na něj nemá.
Proč ministerstvo nestanovilo jednotné doplatky na léky, jak je běžné téměř v celé Evropě? Nebylo by jednodušší stanovit na jeden lék jednu částku, aby člověk přesně věděl, co zaplatí a mohl si léky vyzvednout v nejbližší lékárně? Celý systém se tímto zjednoduší a bude pochopitelnější pro pacienty a méně náročný pro zdravotní pojišťovny. Jen je otázkou, jestli by toto zjednodušení prošlo přes farmaceutickou lobby, pro které by to nemuselo být příjemné. Přeci jen kdo by se nechal odříznout od takové zlaté žíly. Ale neměli by politici dělat něco pro lidi, a nejen pro firmy?
