Centralizace rozhodovacích pravomocí do Bruselu, plánování na deset let dopředu...kam to tak spěje...?
Plány se musí vyvíjet, jejich plnění kontrolovat. A čím větší celek, tím více se musí vzájemně koordinovat. Celý tento proces se musí regulovat a posléze opět kontrolovat. Nejlépe bude s ohledem na složitost celého děje založit instituce zabývající se plány na zvýšení efektivity jednotlivých procesů. Nad tím vším by mohl mít někdo dohled, a protože jde o dohled velkého rozsahu, někdo by ho měl koordinovat, plánovat a jeho efektivitu vyhodnocovat. To by se mělo samozřejmě kontrolovat.... A pokud by s tím byl někdo nespokojen, je potřeba, aby se měl kam obrátit se stížností... A to vše se musí samozřejmě financovat.
O co tedy jde: stanovit míru toho, v čem je EU nutná a prospěšná. Zde je nutno zdůraznit, že velký význam má. Jde o to, v jakém momentu se začne stávat samopožírací a kontraproduktivní. Teď se k tomu ještě vyjadřují státy. Až budou mít nadnárodní instituce dostatečnou moc a pravomoce, samy si jen těžko budou chtít neefektivitu ve vlastním zájmu přiznat...
Státy hledají kompromisy. Scházejí se, jednají, rokují, často pouze s formálním výsledkem. Výstupem pak bývá nejednou pouze vyjádření "připravenosti pokračovat v jednání o dané otázce", nikoliv však konkrétní závěr. To je logické, často se neshodnou ani dva lidé, natož sedmadvacet států...
Velmi zarážející je, že rozbujelost systému EU vede už teď dokonce k tomu, že se proti sobě staví Evropské komise a státy EU: Evropská komise chce žalovat státy EU kvůli platům unijních úředníků. Ti je chtějí mít vyšší. Proč ne, mohou argumentovat shora popsanými procedurami. Je jich hodně. Tak dochází k varovnému paradoxu:
Uvidíme v rámci jednoty EU: kdo s koho? Vyhraje Evropská komise zastupující státy EU, nebo přímo státy EU? Kdyby to nebylo tak smutné, je to v podstatě velmi humorné.