já bych nechtěl naskočit na takovou tu vlnu, kterou tady máme vytvořenou, to znamená, jedni o voze, jedni o koze, a neustále se ty argumenty omílají. Nejsem ekonom, to znamená, pokud bych chtěl dát nějaké odůvodnění toho, proč děláme to, co děláme, tak bych možná šel do historie. Ale nebojte se, půjdu do historie, ale o to bude můj příspěvek kratší. To znamená, kde se v podstatě vzaly důchody?
To znamená, jakoby zakladatelem důchodů, takovým neformálním, je obecně označován německý kancléř Otto von Bismarck někdy v 80. letech 19. století, který reagoval na v zásadě neudržitelnou situaci, která v 19. století byla, to znamená, že skončila éra zemědělské společnosti, kdy lidé žili na vesnici, starali se o své předky, protože žili na jednom statku, v jednom domě - a šli do měst, na přelomu 18. (a) 19. století a docházelo tam k obrovskému pnutí, protože v éře divokého kapitalismu skutečně dělnictvo, které opustilo své kořeny, bylo velmi výrazným způsobem sdíráno - to je potřeba si takhle přiznat - a vedlo to k tomu, že samozřejmě vznikl jakýsi odpor. V půlce 19. století se nám tady objevil Komunistický manifest a zkrátka a dobře Otto von Bismarck si tuto skutečnost uvědomoval, a proto přišel s důchody.
Pár - ale zajímavých - poznámek. Důchody, pokud se dělníci vůbec ho dožili, do nich se chodilo v 70 letech - v 70 letech, přičemž průměrná délka dožití byla v roce - dejme tomu - 1885 55 let. Ale přesto to byl obrovský posun, přestoto bylo aspoň jakési upozornění na to, že tento problém existuje. Možná taková jenom perlička - papež Lev XIII. v roce 1891 se svojí encyklikou Rerum novarum na tento problém dělnické třídy upozornil o v podstatě asi šest až osm let později než Otto von Bismarck a je to vnímáno v katolických kruzích, ta encyklika, ve stylu pozdě, ale přece.
Od Bismarcka - a já už se blížím k nám - to převzalo Rakousko-Uhersko, kdy existovaly takzvané sirotčí a vdovské důchody. A postupně se to vyvinulo k tomu, že státní zaměstnanci byli takzvaně pod penzí. Kdo z vás nějakým způsobem pamatuje dobu komunismu, já jsem se jako dítě dívával na které komunistické seriály, dodneška si pamatuji, jak jeden otec nechtěl provdat dceru ženichovi, který nebyl pod penzí, a on musel změnit své povolání.
Prošla druhá světová válka a my jsme tady nastolili takzvanou éru blahobytu, to znamená, že se snažíme společnost uklidnit tím, že je blahobytná. Co je strašně zajímavé, že Bismarckův systém, který nastavoval v 80. letech 19. století a počítal s nějakými fondy, které se budou vytvářet, tak v roce 1957 v Německu, za doby největšího hospodářského - jak kdyby - rozkvětu se ty fondy vyčerpaly. A i tam najel takzvaný průběžný systém důchodů, který máme i teď tady v České republice. To znamená, co se v příslušném roce vybere, tak to je pak na důchody použito.
A zkrátka a dobře tím, že respektujeme společnost blahobytu, která má svoje samozřejmě plusy a minusy, tak se obávám, že za dané situace teoreticky správný třetí pilíř pro všechny účastníky důchodového připojištění asi nebudeme schopni nastavit a musíme se dostat do reálu, do určitého pragmatismu - a tím reálem a tím pragmatismem je důchodová reforma právě v takové podobě, jak ji naše vláda předkládá. Samozřejmě, teoreticky by to šlo udělat určitě lépe, ale žijeme v určitém čase na určitém místě.
A teď už jenom pár takových věcí, pár takových bodů, abych zdůraznil, protože když se zopakují, tak to nikdy není na škodu. Děláme to proto, že důchodový systém musí být udržitelný. Pokud to neuděláme, riskujeme - já říkám, riskujeme, neříkám, že to bude stoprocentně, ale riskujeme, že budoucí generace na důchody mít nebudou. Je nutné reflektovat demografické změny - bavili jsme se o tom v pátek, některé názory zaznívaly už dneska ráno, že vymíráme. Je to pravda. Možná jedna faktická poznámka k těm, co, jak říkají, nechtějí mít děti. Nevím, jestli je dobré nemít dítě za situace, kdy i moji předkové v mnohem horší sociálních podmínkách a mnohem lepší sociální situaci děti měly. Nevím, jestli toto je správný přístup, nechť ho zváží ti, kdo se takto rozhodli.
A jenom možná ještě poslední poznámka, a to je ta, co se tady neustále taky opakovala, je, že se současná důchodová reforma nějak výrazně dotkne současných důchodců. Fakt to pravda není. Myslím si, že zásah generace současných důchodců je velmi, velmi okrajový. Týká se to samozřejmě spíše generace Husákových dětí, ale ty, doufám, chápou skutečnost, že je lepší jistota v podobě návrhu, který předkládá vláda, než nějaká doufání na to, že to za pár roků - za pět, za deset let - nějak dopadne.
Dámy a pánové, tím chci říct, že si stojím za tím, že tady projednáváme důchodovou reformu, že to není změna parametrů, protože v daném případě (v?) daném místě za daného času nejde nic lepšího vymyslet, a já děkuji vládě za to, že s tímto v takové podobě přišla, zvláště děkuji panu ministrovi práce a sociálních věcí.
Tak a teď možná trošku věci procesního rázu. (Hluk v sále.) V pátek odpoledne tady byla poměrně (divoká?) atmosféra -
Abych tomu předešel, tak si dovolím načíst dva procedurální návrhy. První je kvůli vytvoření nějaké právní jistoty na pokračování dnešní schůze, to znamená, podávám procedurální návrh, aby dnešní schůze, pokud na ní nebude meritorně rozhodnuto o bodu, který teď projednáváme, pokračovala v pátek 8. 11. 2024 v 9 hodin ráno - to je můj první návrh.
A můj druhý návrh procedurální směřuje k rozšíření vyčlenění jednacích hodin ohledně tohoto bodu, to znamená, podle § 95a jednacího řádu podávám návrh, abychom rozhodli, že budeme dnes tedy pokračovat v projednávání předmětného bodu v rámci třetího čtení i po 14. hodině, konkrétně od 14 hodin do 18 hodin.
