abych se i já vyjádřila k návrhům pana ministra Jurečky jako poslance k sociálním službám. Dneska se zabýváme zásadním rozhodnutím týkající se budoucnosti sociálních služeb v naší zemi. Novela zákona o sociálních službách, kterou jsme dostali k projednání všichni, a kterou vlastně projednáváme dneska v druhém čtení, vyvolává pořád vážné otázky a obavy všech organizací, kterých se tato novela týká. Všichni se ptají a ptáme se, zda skutečně bude sloužit nejlepšímu zájmu těch, kterým pomáhat má, tedy tělesně postiženým a organizacím, které pečují o tyto pacienty a o tyto osoby a samozřejmě o další sociální služby.
Především bych chtěla zdůraznit nedostatečnou konzultaci s odbornou veřejností a přímými adresáty těchto změn. Jak je možné, že klíčoví aktéři nebyli řádně zapojeni do přípravy tohoto návrhu, který má mít tak hluboký dopad na jejich životy a na jejich práci? Musíme se zabývat také rizikem rozkolísání sociálních služeb s nadregionální působností. Nejasnosti klientů v rozdělení kompetencí mezi státní a regionální úroveň mohou vést ke zbytečné administrativní zátěži a plýtvání finančními zdroji.
Jak tedy zajistíme, aby se zdroje využívaly co nejefektivněji? Ministerstvo práce a sociálních věcí k tomuto kroku přistoupilo po auditu dotačního titulu B, určeného právě regionálním službám, v němž byla nalezena závažná zjištění. Proto běží pilotní program, při němž by se měly nastavit indikátory nadregionality a nákladovosti jednotky péče. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí by stanovením sítě měla být zajištěna stabilita financování těchto služeb, protože doposud tato jistota nebyla. Jenže na schůzi výboru pro sociální politiku, kterou už tady zmiňovali naši kolegové, které jsme se všichni účastnili, přítomní poskytovatelé sociálních služeb se jednohlasně shodli na tom, že úprava v navržené podobě pro ně znamená snad ještě větší nejistotu než doposud. Síť má vzniknout, respektive fungovat od ledna roku 2026, některé změny však již mají platit od poloviny tohoto roku, což pro poskytovatele znamená rok a půl nejistoty. Pokud se přitom béčková regionální služba dostane pod krajskou, tak zvanou áčkovou službu, to garantováno není. Není garantováno, že ji kraj přijme a bude mít zajištěné financování.
Například David Pospíšil z výboru Unie sociálních služeb zde řekl: Chceme, aby se kultivovala legislativní úprava nadregionálních sociálních služeb, nicméně to, co nám bylo představeno, má zásadní legislativní vady. Co se týče jistoty či nejistoty financování, je novela šlápnutím z bláta do louže - tak hovořila Klára Kalibová, ředitelka společnosti In Iustitia(?). U odborného sociálního poradenství určeného obětem trestných činů, předsudečného násilí či obchodu s lidmi a dalšími specifickými cílovými skupinami byla přislíbena diskuse o tom, jak dopadne, jestli spadne do béčkových služeb, případně do jakého titulu bude vůbec náležet. K této diskusi však bohužel vůbec nedošlo a doposud jsme v nejistotě. Podotýká, že odborné sociální poradenství podobně jako krizové linky poskytuje služby v anonymním režimu. Nejsme tedy schopni často identifikovat, z jakého regionu se k nám naši klienti dovolají.
Zavedení sítě je dobrý nápad, ale musí být specifikováno vyhláškou, případně nějakým jiným způsobem. Zároveň všem současným poskytovatelům v béčkových službách musí být zajištěna kontinuita tak, aby nedošlo k ohrožení více než 400 tisíc jejich klientů. Dále také dodává, že dokonce je nám doporučováno, abychom si brali úvěry v bankách. Stát tu nutí ředitele organizací, aby dotovali něco, co stát nebyl dlouhodobě schopen vyřešit ve smyslu systémového nastavení. My nepotřebujeme tento návrh, my potřebujeme diskusi, změnu financování a to, aby participace, o kterou se Ministerstvo práce a sociálních věcí dlouhodobě otírá a říká, že k ní dochází, tak aby k ní opravdu a skutečně docházelo.
Jistotu zařazení do nadregionální sítě by měly mít krizové linky, ve finále ji však nemají ani ony, jak ostatně zdůraznila ředitelka Linky bezpečí Soňa Petrášková. Chápu, že se bude jednat o to, kdo v sítích bude či nebude. Na jednání, kde byli i zástupci krajů, ovšem kraje řekly, že o tom jednat nebudou, dokud Ministerstvo práce a sociálních věcí neřekne, kolik na to dá financí. My potřebujeme jistotu, potřebujeme vědět, že služby, které nebudou v nadregionální síti, budou mít zajištěnou komunikaci na kraji.
Organizace zároveň potřebuje alespoň rámec pro to, aby mohly plánovat, jak například popisuje své zkušenosti Petra Hamerníková z organizace Free Life: Jsme úzce profilová odborná služba a nyní máme uzavřené střednědobé plány. Jde o něco, co kraje plánují v časovém rozsahu na dva až pět let a my teď, když nemáme jistotu, že budeme zařazeni do kontinuity béčkových služeb, nevíme, jestli se v nějakém horizontu dostaneme do krajských sítí. Jednáme s kraji, protože jsme v zoufalé situaci, kdy nevíme, co bude dál. Snažíme se domluvit i schůzku s ministerstvem, aby nám řeklo, zda spadáme do kategorie jedna, dvě či tři, anebo jsme služba, se kterou se už vůbec nepočítá, protože i to tady padlo. Jenže se nám opakovaně stalo, že schůzky, které jsme měli na Ministerstvu práce a sociálních věcí dva i tři měsíce domluvené, byly i půl hodiny před začátkem zrušeny.
Od Ministerstva práce a sociálních věcí se ale službám příliš ubezpečení nedostalo - poslechněte si, jak se vyjádřila vrchní ředitelka sekce rodinné politiky a sociálních služeb paní Zdislava Odstrčilová: Tento okamžik nikdo a nikde neříká, co půjde na kraje a co zůstane u nás, to teď nevíme. V tento okamžik si dáváme zmocnění. Nejdříve musíme mít zmocnění a parametry, podle kterých budeme jednat. Budeme diskutovat s kraji a s příjemci, abychom dobře systém nastavili. Něco bude ve vyhlášce, něco v metodikách, podobných, jako to mají kraje s tím, že očištěná data, ze kterých bude možno vycházet, budou ovšem k dispozici někdy až na konci léta. Do té doby se sociální služby od nás nic moc nedozvědí.
Finanční nejistota a absence přechodových opatření jsou tedy další kritické body. Jak můžeme očekávat, že poskytovatelé služeb přežijí období nejistoty, když nejsou ještě jasně stanoveny zásady financování. Také nesmíme ignorovat obavy vyjádřené ohledně vzdělávání pečovatelů. Zatímco vzdělávání je důležité, musíme se zaměřit na reálné potřeby pečovatelů a poskytnout jim finanční a praktickou podporu - takto se vyjádřila místopředsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociálních služeb Jana Hnyková. Z navrženého ustanovení ani z dalších textů zákona nám není vůbec zřejmé, jakým způsobem budou právně ošetřeny poskytované podpory ve formě rad a nácviků dovedností pečujících osob. S uživateli, to znamená klienty sociálních služeb, kterým je poskytnuta podpora a pomoc, jsou uzavírány smlouvy o poskytování sociálních služeb. Pečujícím osobám se bude poskytovat podpora ve formě rad a nácviků. Logicky se tedy ptáme: bude to nějak právně ošetřeno? V důvodové zprávě zmíněné informace postrádáme a považujeme za nezbytné je v tomto materiálu uvést. Navíc to bude práce, která půjde nad rámec současných povinností zaměstnanců v sociálních službách.
Dovolte mi nyní zdůraznit jednu zásadní nespravedlivost, která se týká navrhované novely zákona o sociálních službách, tedy konkrétně příspěvku na péči, kterou řeší předložený pozměňovací návrh pod číslem 4083. Jedná se o příspěvek na péči, který je životně důležitým zdrojem pro osoby se zdravotním postižením. Nebudu už tady zabíhat do detailů, mnoho mých kolegů předřečníků už hovořilo, co tento příspěvek na péči pro osoby se zdravotním postižením znamená.
Já jenom pouze řeknu, že je krutě nespravedlivé, že v rámci této novely nedošlo ke zvýšení příspěvku na péči i pro osoby v prvním stupni závislosti, a to i vzhledem k rychlému růstu inflace, který eroduje kupní sílu těchto finančních prostředků. Tyto osoby čelí každodenním výzvám, které si zaslouží naši pozornost a podporu. Je naší povinností zajistit, aby systém sociální péče spravedlivě reflektoval potřeby všech občanů, včetně těch, kteří jsou na prvním stupni závislosti. Je nepřijatelné, že v době, kdy se cena základních životních potřeb zvyšuje, zůstává podpora pro tyto osoby neměnná. To vede k situaci, kdy jsou peníze, které by měly pro ně sloužit jako podpora pro zajištění potřeb, absolutně a naprosto nedostatečné.
Apeluji proto na všechny přítomné, aby podpořili pozměňovací návrh, který řeší tuto nespravedlivost a nerovnost. Je nezbytné, aby se příspěvek na péči valorizoval v souladu s ekonomickým vývojem a inflací a pro všechny stupně závislosti. Jen tak můžeme zajistit, že naše sociální péče bude opravdu fungovat jako stabilní a spravedlivá pro všechny, kteří to potřebují. Vyzývám tedy k činům, které přinesou změnu v této zásadní oblasti. Naše společnost je silná pouze tehdy, pokud stojí za všemi svými členy, především těmi, kteří jsou v těžké situaci.
Příspěvek na péči měl od své doby uzákonění sloužit jako podpora, která reflektuje na potřeby příjemců a umožňuje jim zajistit služby nezbytné pro svůj každodenní život. Nicméně čelíme realitě, kdy poslední valorizace příspěvku na péči o 10 % proběhla v roce 2016 a částečná úprava v roce 2019. Dnes už bohužel absolutně nedostačující. Vývoj cen a ekonomická situaci v České republice se od té doby výrazně změnily, což má přímý dopad na dostupnost a kvalitu péče pro osoby se zdravotním postižením.
Pozměňující návrh navrhuje zvýšení příspěvku na péči ve snaze odstranit diskriminační postup, který absolutně pomíjí potřeby osob závislých v prvním stupni. Pro tento návrh specifikujeme a navrhujeme zvýšení příspěvku osob do 18 let z 3 300 na 3 630 korun a pro osoby starších 18 let z 880 korun na 1 380 (korun), což je pouze o 500 korun měsíčně. Tato úprava je krokem správným směrem, avšak třeba je zvážit další valorizaci ve světle aktuálního vývoje cen a ekonomických podmínek.
Máme službu - ještě bych se chtěla zmínit o jedné sociální službě, a to je tísňová péče, která je poměrně drahá a zajišťuje bezpečí lidí, kteří jsou sami, žijí sami, nikoho nemají anebo mají příbuzné, kteří bydlí velmi daleko. Díky této službě je jistota, že člověk, který doma upadne a je úplně sám, někdo se o něj postará, jak upozorňuje ředitel zapsaného ústavu Život 90. Máme možnost s lidmi komunikovat a koordinovat péči, zkoordinovat terénní služby a bavit se s nimi. Tato služba z novely absolutně unikla, takže se jí absolutně vůbec netýká.
Obavy mají také služby pečující o umírající. Jsme vyděšeni novelou zákona, která vyšla tak rychle do Parlamentu. Pro nevyléčitelné nemocné, ať už jsou to děti nebo dospělí, je velmi důležité, aby se jim dostalo odborné sociální poradenství, poskytované pod domácí hospicovou péčí podle § 37. V tomto paragrafu jsou už řadu let i jmenované odborné poradny pod lůžkovými hospici, kterých je v České republice ale pouze sedmnáct a my celou dobu čekáme na to, aby sem bylo zařazeno i poradenství. Mobilních hospiců již máme v celé republice sedmdesát.
Zároveň definice pečující osoby jako pečujícího, který dlouhodobě a prokazatelně pečuje o někoho, kdo popírá příspěvek na péči, automaticky vyřazuje všechny rodiny, které pečují o terminálně nemocné. Většina těchto rodin je bez příspěvku na péči, protože se to nestihne zprocesovat - popisuje další nedostatky ředitelka táborského hospice Jordán Marie Sovadinová.
Na závěr bych chtěla zdůraznit kritiku procesu, jakou tato novela vešla do Sněmovny. Přeskakování standardních legislativních kroků a nedostatečná transparentnost nemůže být normou v našem legislativním procesu. Klademe si otázku, zda tento způsob práce skutečně slouží demokracii a občanům této země. Vyzývám proto k důkladné revizi návrhu zákona s cílem začlenit tyto kritické připomínky a spolupracovat na vytvoření zákona, který bude skutečně sloužit potřebám našich občanů a posílí systém sociálních služeb v České republice.
Děkuji vám za pozornost.
