Svatební šaty, závoj, družičky, vymydlený ženich a svatebčané, kteří s ženichem a nevěstou vstupují do obřadní síně či kostela. Tak nějak vypadá začátek manželství, které se dnes stalo opovrhovanou institucí. A pokud se někdo pro manželství rozhodne, je nezřídka označen za budoucího "podpantofláka" a žena za semetriku, jejímž jediným cílem je šikanovat manžela po zbytek života.
Úkolem Národního týdne manželství je proto upozornit na to, že manželství není přežitek a že má ve společnosti stále své místo. Že to není pouhá instituce, ale vztah, založený na důvěře, lásce, odpovědnosti a mnohdy také oběti. Nicméně slovo oběť v nás vzbuzuje něco nepatřičného a možná i něco neznámého. Nechceme nic obětovat a proč taky, když nemusíme. Můžeme žít ve vztahu jako přátelé a když nás to přestane bavit, tak prostě jen práskneme dveřmi. Nemusím řešit s druhým konflikty, které v každém vztahu zákonitě vznikají. A proč bych si vztah kazil manželstvím, stejně jsou statistiky neúprosné a rozvádí se dnes každé druhé manželství. A po rozvodu ty tahanice o děti, o majetek...
Ano, i takhle se dnes pohlíží na manželství. Jako na zbytečnou zátěž a pouhé "lejstro", které vlastně k ničemu není. Ale vztahy mimo manželství nejsou vůbec růžové. Důkazem jsou zástupy matek samoživitelek, které opustil partner (a mnohdy už třeba třetí, čtvrtý). A byly to vztahy bez "papíru", tak v čem je zakopaný pes?
Manželství ani partnerství totiž bez odpovědnosti a oběti pro druhé nefunguje. Nemám na mysli obětování se pro druhého, kdy ten druhý po mě šlape a ničeho si neváží a já to budu trpně snášet. Myslím tím vzájemnou úctu, respekt a ochotu pro druhého něco udělat, ustoupit, pochopit jej. Někdy je třeba slevit ze svého pohodlí, ze svých požadavků a dát za pravdu tomu druhému. Pokud je to vzájemné, pak může vztah fungovat.
Žiju v manželství více než třicet let a nebyly vždy doby, kdy byla cesta zalitá sluncem. Někdy i docela hřmělo a brodili jsme se blátem, ale vždy jsme se snažili jít spolu. A právě to, že jsme manželé nám velmi pomáhalo. Vědomí toho, že člověk nemůže jen tak prásknout dveřmi a také to, že zase bude líp nám umožňovalo jít dál spolu.
Chtěla bych proto poděkovat všem, kdo žijí v manželství a kdo vytrvali a také povzbudit ty, kdo se na manželství připravují. Nebojte se, vstup do manželství si žádá odvážné lidi a ty naše společnost potřebuje. Nebojte se být těmi hrdiny, kteří budou přepisovat statistiky ve prospěch manželství a to nejen v počtu, ale také v délce. Vždyť není nic krásnějšího, než spolu zestárnout a říct si: " Bylo krásné, to naše (padesáti, šedesáti atd.. leté - délku si dosaďte) manželství."
Psáno pro blog.idnes.cz