Návrh na důstojnou smrt je v tomto případě vnímána jako ukončení života na vlastní žádost. Argumentuje se nezvladatelnou bolestí nemocného, nechutí dál žít a snášet útrapy nemoci.

Je to ale opravdu přání jen těch, kdo trpí nebo je to i přáním nás, teď zdravých, abychom se nemuseli dívat na utrpení druhých, abychom možná ušetřili nejen finance na léčbu, ale i čas a energii. Vždyť umírající nám připomíná, že i my jsme smrtelní a jednou přijde i náš čas, abychom tento svět opustili. Řada organizací se snaží zlepšovat péči o umírající, pracuje s pozůstalými, ale celkově se naše společnost tohoto tématu bojí. A čeho se bojím, od toho je lépe utéci nebo to třeba skrýt pod rouškou zákona, který otevírá umírajícím tuto možnost ukončení života. A ještě se u toho tvářit, že si to nemocný sám přál. Zkušenosti s umírajícími a se zaměstnanci hospiců říkají, že více než fyzické bolesti a utrpení trápí umírající nezájem a ztráta sociálních vztahů. Umírající nepotřebuje jen tišící medikamenty, ale zejména zájem svých blízkých a svého okolí.

Odvolávání se na to, že eutanázie funguje v jiných zemích, jako je např. Nizozemí, Belgie či Oregon pro mě nejsou argumentem pro to, že je to dobře. Proto si myslím, že pokud bude přijata novela tohoto zákona, spěje naše společnost ke kultuře smrti, která nemá s důstojným umíráním nic společného.

Psáno pro blog.idnes.cz