Jsou tady. Muži, ženy s dětmi, kteří utekli ze své země ze strachu o holý život. Jejich domovy byly srovnány se zemí, místo měst a vesnic jsou doutnající spáleniště. Pak jsou tady ještě ti, kdo jsou označováni za ekonomické migranty, které do Evropy žene vidina lepšího života. Všichni mají za sebou tisíce kilometrů ať už po souši nebo po vodě. Překračují hranice, nasazují životy, vždyť už nemají co ztratit. Takhle nějak nám uprchlíky prezentují média. Tváře těchto lidí v nás vzbuzují různé emoce jako soucit, obavy, strach a veřejnost se ve svém pohledu na ně rozdělila na dva tábory. Jedna část je pro jejich přijímání a říká, že je naší křesťanskou povinností je přijmout a poskytnout jim přístřeší a vše, co potřebují, druhá část je striktně proti, uprchlíky v naší zemi nechce a ptá se, kdo to zaplatí. Musím říct, že je mi uprchlíků upřímně líto. Je mi líto těch, kdo ztratili vše a vykročili do neznáma, aby uhájili holé životy. Je mi líto těch, kdo ztratili nejen domov, ale hlavně své blízké. Nicméně se musím racionálně ptát, kolik uprchlíků jsme nejen ochotni, ale hlavně schopni přijmout. Myslím tím naši schopnost zabezpečit je po stránce jejich základních potřeb jako je zajištění bydlení, zdravotního pojištění, práce, vzdělání, do budoucna jejich zajištění v důchodu. Jejich náboženství a kulturní zvyklosti jsou jiné, než naše. Zůstává otázkou, zda se oni přizpůsobí nám, nebo my jim. Vidíme z historie i současnosti, že tak odlišná náboženství nemohou vedle sebe existovat. Bojím se, že náš postoj není postoj tolerance, ale postoj lhostejnosti. Jsem pro, abychom pomáhali těmto lidem v zemích, kde mají své kořeny, kde vyrostli a kde jsou doma. Ať se k pomoci připojí bohaté státy Afriky, pro které by pomoc jejich krajanům měla být prioritou. Před 10 dny jsem se byla podívat na přípravu detenčního zařízení ve Vyšních Lhotách na frýdeckomístecku. Zařízení je umístěno přímo ve vesnici v blízkosti obytných domů. Nyní je tam umístěno kolem stovky uprchlíků. Chápu strach místních obyvatel a nejsem v tom sama, chápe jej i ministerstvo vnitra.  Proto se rozhodlo postavit kolem ubytovny čtyřmetrový plot. Plot, který rozděluje ty, kteří tu žijí a ty, kteří zde přišli nepozváni a čekají zde na vyhoštění. Mám  jen jednu otázku, kolik uprchlíků jsme schopni přijmout, abychom jim zajistili důstojný život v horizontu desítek let dopředu a to na úkor nevyřešených problémů s bydlením a nezaměstnaností  našich občanů? Nemluvím o kvótách pro uprchlíky, ale o normálním selském rozumu, který velí postarat se o své a pak o druhé. A tady máme ještě velký deficit a máme co napravovat.