Předseda vlády Bohuslav Sobotka se v úterý 1. listopadu 2016 zúčastnil slavnostního udílení Cen Příběhů bezpráví. Letošní osmý ročník je věnován památce číhošťského faráře Josefa Toufara. V projektu studenti každoročně oceňují příběhy lidí, kteří prokázali v období totality svou statečnost.

Dámy a pánové,

je mi ctí zahájit dnešní slavnostní večer. Chci ocenit organizátory, ale i pedagogy a zejména mladé lidi, kteří se zapojili do projektu Příběhy bezpráví. Je důležité znát vlastní historii. Je důležité ji nezapomenout. Historie má totiž tendenci se opakovat. Často v tom zlém a ještě horším.

Zapomínání, často spojené s přirozenou generační výměnou, a také nevzdělanost ono opakování společenských chyb a selhání dramaticky usnadňuje. Je důležité znát historii mimo jiné proto, abychom pochopili, co to je statečnost. Příběhy bezpráví nám ukazují, kolik lidské odvahy je potřeba, aby zvítězila spravedlnost nad zvůlí a svoboda nad nedemokratickým tažením. Ukazují, že hodnoty lidskosti, spravedlnosti a demokracie nejsou samozřejmé a také to, že oběť v jejich jménu není marná.

Proto je důležité znát zejména ty části naší historie, které máme v učebnicích nezkresleně relativně krátkou dobu, tedy minulost, která je třeba jen šedesát, sedmdesát let stará.

Po roce 1948 zde panoval totalitní režim, který v zájmu třídního boje zahodil respekt k přirozeným principům právního státu a přinesl velkému množství lidí nespravedlivou perzekuci. Stačilo odlišné politické smýšlení, příslušnost k nekomunistické politické straně, k církvi, k nepohodlné společenské menšině nebo jen to, že vás někdo z vlastních zištných důvodů jednoduše udal.

Následkem byla ztráta osobních svobod, zaměstnání, společenská a někdy i fyzická likvidace. Příběhy bezpráví pomáhají odhalit překvapivě tyto události i tam, kde jsme o nich dodnes netušili – v našem sousedství, v našich rodinách. Naše nejmladší generace může poslouchat o životě v komunistickém Československu z vyprávění svých rodičů a prarodičů a také ve škole. Vzpomínky v rodině jsou osobní a nejsou rozhodně u všech lidí stejné.

Proto je důležité, aby si nejmladší generace mohla tvořit vlastní názor, na základě faktů a objektivních zjištění historiků, aby si dnešní mladí lidé sami kladli otázky a byli schopni na ně najít odpovědi. Mezigenerační debata o minulosti nikdy není úplně jednoduchá. Projekty jako Příběhy bezpráví jí ale dávají kultivovaný a věcný rámec. V dnešní době není úplně samozřejmé, že se veřejná diskuse vede věcně, bez zbytečného napadání, bez zpochybňování základních hodnot.

I to považuji za velký přínos tohoto projektu.

Děkuji všem, kdo se na něm podílí a přeji hodně sil do dalšího pokračování.