Předseda vlády Bohuslav Sobotka vystoupil ve čtvrtek 31. března 2016 v rámci pracovní cesty do Spojených států amerických v Brookings Institution na téma „Výzvy pro budoucnost EU: středoevropský pohled.“ Brookings Institution je jeden z nejstarších think-tanků, se sídlem ve Washingtonu. Původně sloužil k iniciaci státních ústavních reforem, nyní je zaměřen na sociální, rozvojová i ekonomická a zahraničně-politická studia.

Projev předsedy vlády ČR v Brookings Institution:

Vážené dámy, vážení pánové,

před rokem a čtyřmi měsíci jsem měl tu čest odhalit v budově Kapitolu bustu Václava Havla, který je symbolem pádu komunismu a budování svobodné a demokratické společnosti v naší zemi. Ve svém vystoupení jsem tehdy několikrát citoval z jeho slavného projevu k oběma komorám Kongresu USA z února 1990. Pevně věřím, že mi nebudete mít za zlé, když se tímto vystoupením československého a českého prezidenta budu inspirovat z části i dnes.

Havel v Kongresu hovořil o svojí vizi Evropy, která bude postavena na obecném respektu k lidským právům, skutečné politické pluralitě a svobodné volbě. Hovořil o Evropě, v níž budou hranice mezi státy hrát čím dál menší roli, až zcela zaniknou. Tato vize se na sklonku jeho života začala úspěšně naplňovat. Evropa se stabilizovala nejen ve střední a východní Evropě, ale i na západním Balkáně, který předtím v devadesátých letech zažil krvavé konflikty. Schengenský prostor, který umožňuje překračování hranic bez kontrol, se rozšířil do 26 evropských zemí.

Bohužel, jak jsem již jednou říkal, žádný z těchto výdobytků není samozřejmý. V poslední době se tato skutečnost ukazuje naplno. Evropa dnes bojuje s problémy na mnoha frontách – byla to řecká dluhová krize, byla to ilegální anexe Krymu a vojenská destabilizace východní Ukrajiny, občanská válka v Sýrii, Islámský stát, tím inspirovaný terorismus a také migrační a uprchlická krize. To vše samozřejmě zásadně ovlivňuje naše uvažování a politickou realitu Evropy, ale nejde o náš největší problém. Tím problémem je fakt, že stav jakéhosi permanentního krizového managementu, pocit, že události nemáme pod kontrolou, a že Evropa není schopna velmi často dodržovat svá vlastní pravidla.

Velké množství Evropanů je dnes zklamaných a má strach z dalšího vývoje, rostou nacionalistické tendence a roste i volání po radikálních řešeních. Důsledkem jsou nejen nebezpeční radikálové v mnoha parlamentech, ale i sílící diskuse o dezintegraci a rozvolňování Evropské unie. Tím nejvíce viditelným příkladem je možný odchod Velké Británie z Unie, který, pokud by se stal skutečností, by mohl znamenat přelom dosavadního vývoje evropské spolupráce po druhé světové válce. V sázce je vnitřní soudržnost Evropy. Tato soudržnost byla velmi složitě budována a vyjednávána od padesátých let minulého století a završena rozšířením Evropské unie o státy bývalého východního bloku včetně České republiky.

Žádný evropský stát není dnes schopen úspěšně čelit výzvám a úkolům, které před námi stojí, a žádný evropský stát není schopen je řešit izolovaně. Žijeme v propojeném světě, a pokud nechceme Evropu marginalizovat, musíme se v něm pohybovat společně. Proto se Česká vláda hlásí k myšlence evropské integrace a prohlubování spolupráce v rámci Evropské unie. Tváří v tvář všem vyjmenovaným výzvám je celoevropská spolupráce jedinou volbou, která podle mého názoru vede ke stabilitě, prosperitě, obhájení místa Evropy ve světě i podpoře hodnot, na nichž naše civilizace stojí.

Vážené Dámy a vážení pánové,

Brookings Institution tento rok slaví sté výročí svého založení. Za toto století své existence jste se stali jedním z nejváženějších think-tanků ve Spojených státech i mimo ně. Jsou mezi vámi odborníci na všechny oblasti života dnešní společnosti, která se za dobu vaší existence tak zásadně proměnila a proměňovat se bude i nadále. Mnozí z vás se specializují na zahraniční vztahy a o příčinách událostí, které hýbou dnešním světem, vědí jistě více než já. Domnívám se proto, že nebude na škodu, pokud se místo přednášky o datech, číslech či jednotlivých událostech zaměřím spíše na to, co já jako premiér desetimilionové země uprostřed Evropy považuji za klíčové oblasti, kterým bychom měli věnovat pozornost.

Abychom ukončili migrační chaos v Evropě, je potřeba obnovit účinnou a funkční ochranu vnější hranice Evropské unie a pak také stabilizovat regiony v její bezprostřední blízkosti. Současně nesmíme zapomínat na humanitární aspekt současné situace, na fakt, že mnoho lidí, kteří směřují do Evropské unie, prchá před válkou a terorem, aby si zachránili vlastní život a je naší povinností těmto lidem pomoci. Evropa musí být rozhodnější a akceschopnější. Musíme si uvědomit, že pokud se nebudeme úspěšně angažovat my sami v Evropě, tak nikdo jiný to za nás neudělá. Potřebujeme také upřímnost, pokud jde o pojmenování problémů, jež přinesla často nezvládnutá integrace minulých vln přistěhovalců z muslimského prostředí do většinové evropské společnosti. Právě upřímnost stojí na počátku všech reálných řešení.

Příčinou dnešní migrační krize jsou především válkami destabilizované a rozpadlé státy, ve kterých jejich vlastní občané ztratili jakoukoliv životní perspektivu. Chceme-li migrační krizi řešit, našim prvořadým úkolem musí být prosazení míru ve státech, jako je Sýrie, Libye, Irák a následně jejich hospodářská a sociální obnova.

Klíčové je také spolupracovat se zeměmi přímo v krizových regionech. Česká republika se jako současná předsednická země Visegrádské skupiny, v níž se sdružujeme společně s Polskem, Slovenskem a Maďarskem, intenzivně zasazuje o navyšování pomoci zemím, které jsou uprchlickou krizí zasaženy nejvíce. A to jak v Evropě, kde se zaměřujeme na Makedonii a Řecko, tak na Blízkém východě, kde naše největší pomoc směřuje do Turecka, Jordánska a Libanonu. Ani naše pomoc přímo v Sýrii není z pohledu České republiky zanedbatelná. ČR má jako jediný členský stát EU v Damašku funkční ambasádu a kontakty, které na místě udržujeme, mají pro naše spojence výraznou hodnotu a přispívají i k lepší organizaci humanitární pomoci ve válkou postižených oblastech. Jsem rád, že Česká republika se svou historickou zkušeností a polohou uprostřed Evropy dnes dává jasně najevo, že chce hrát v procesu evropské integrace a také v oblasti zajištění větší bezpečnosti v Evropě důležitou a konstruktivní roli.

Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že v tak nejisté době, jako je ta dnešní, bychom měli utužovat spojenectví s těmi, s kým nás pojí nejen společné cíle, ale především společné hodnoty. Proto považuji za jednu z hlavních priorit, kterým se Evropa musí věnovat, budování a prohlubování transatlantické vazby a spolupráci v rámci NATO. Bezpečnostní architekturu Evropy si bez Severoatlantické aliance nedovedu představit. Strategické partnerství EU a USA musí být prohlubováno a mělo by zasahovat i do dalších oblastí politiky, nejen do obrany a bezpečnosti. Potvrzením důležitosti vzájemných vztahů je pro mne vyjednávání o Transatlantické obchodní a investiční dohodě. Věřím, že i přes rozdílné zájmy brzo nalezneme vyvážený text, který bude výhodný pro obě strany a dohoda bude uzavřena.

Nicméně i zde platí, že naše transatlantické spojenectví máme často tendenci brát jako samozřejmost a něco, co zde bude automaticky i do budoucna. Myslím si, že to je krátkozraké a do budoucna nebezpečné. Na obou březích Atlantiku je možné slyšet hlasy, které zpochybňují transatlantické partnerství. A myslím si, že investice do této spolupráce je potřeba - a to nejenom vynaložením politického kapitálu, ale především posilováním kontaktů mezi běžnými Evropany a běžnými Američany. Je proto třeba povzbudit zájem o dění na obou březích Atlantiku a ochotu se vzájemně poslouchat a uvědomit si význam atlantického partnerství, také proto jsem přijel v těchto dnech na návštěvu Spojených států.

Vážené dámy, vážení pánové,

na závěr mi dovolte poděkovat za vaše pozvání. Je mi ctí hovořit na této půdě, na půdě tak významné instituce. Chtěl bych vám pogratulovat k vašemu výročí a chtěl bych vám také popřát minimálně dalších sto let pod heslem kvality, nezávislosti a vlivu.