Sociální demokracie je v opozici už od roku 2006.
Po čtyřech letech v opozičních lavicích dokonce ztratila 700
tisíc voličů a nyní čelíme v Poslanecké sněmovně velké
převaze 118 hlasů pravicové koalice. V takové situaci musí
politická strana zvažovat všechny koncepty a hledat cestu, jak v
budoucnu prosadit svůj program, aniž bychom zopakovali faktickou
porážku z květnových voleb v roce 2010 (i když jsme volby do PS
těsně vyhráli, úbytek hlasů byl jen o něco menší než ten,
který zaznamenal hlavní poražený voleb - ODS).
V rámci
této diskuse se domnívám, že stejně jako jsme se správně
rozhodli být radikální opozicí na sjezdu v Hradci Králové v
roce 1993, je ještě více důvodů, abychom jí byli dnes. Prvním
důvodem je neoliberální politika Nečasovy koaliční vlády,
která svým úsilím o demontáž sociálního státu a rozdělení
společnosti překonává vše, na co jsme v tomto směru byli až
doposud u nás od pravicových vlád zvyklí. Klausovy vlády,
pomineme li toleranci mafiánského kapitalismu a fatální chyby v
hospodářské politice, realizovaly v oblasti sociální politiky a
pracovního zákonodárství v zásadě centristickou politiku, velký
obrat doprava provedlo až Topolánkovo, Langerovo a Julínkovo
vedení ODS, jehož součástí byl i dnešní předseda vlády Petr
Nečas.
Současná vláda nemilosrdně útočí na sociální
postavení pracujících rodin s dětmi, důchodců, nemocných,
zdravotně postižených. Ohrožuje sociální status početné části
středních vrstev, zejména zaměstnanců veřejného sektoru. Během
funkčního období Nečasovy vlády poklesnou reálné platy většiny
zaměstnanců veřejného sektoru o 15-30%. Chystá se oslabení práv
nájemníků a zaměstnanců, omezení přístupu ke zdravotní péči,
dramatické zvýšení finanční spoluúčasti pacientů, školné,
zdražení potravin a dalších sociálně citlivých položek v
rámci sjednocení DPH, a celá řada dalších kroků, vedoucích k
narušení sociálního smíru a růstu napětí a nejistoty z
budoucnosti u významné části společnosti. ČSSD nemůže
připustit, aby byla předmětem málo diferencovaného hněvu
širokých skupin voličů, který bude mít tendenci obracet se
proti celé politické garnituře, bez ohledu na rozdělení pravice
– levice či vláda – opozice. Radikální a jasný odstup ČSSD
od politiky současné vlády může pomoci tomu, abychom nebyli
házeni do jednoho pytle s ODS, VV či TOP 09. A abychom
představovali jasnou voličskou alternativu!
Útok pravicové
koalice je veden nejenom na sociální skupiny, jež patří k
tradičním voličům ČSSD, ale také na naše potenciální voliče
z řad středních vrstev i mladší generace. Tito lidé očekávají,
že právě ČSSD jako hlavní opoziční strana bude důrazně
tlumočit jejich obavy, vyjadřovat oprávněné zájmy a především
vládní politice důsledně a důrazně čelit všude tam, kde to
půjde. Obsah vládní politiky, založený na systematickém
oslabování sociálního státu, zvyšování sociálních rozdílů
a privatizaci veřejného sektoru, podle mého názoru vylučuje
možnost, že by ČSSD mohla působit jako kooperativní či
konstruktivní opozice. A to ze zásadních programových důvodů.
ČSSD nemůže opustit programové principy a zradit svůj program
jen v zájmu toho, aby působila konstruktivním dojmem a vysloužila
si za to pochvalu představitelů vládních stran či velkých
soukromých finančních skupin.
Přišla by o voliče, kteří
ČSSD vnímají nejen jako opoziční stranu téže demokratické
mince, ale především jako programovou levicovou alternativu vůči
neoliberální politice současného kabinetu.
Kooperativní
variantu koneckonců vylučuje rovněž styl vládnutí Nečasovy
koalice, který je založen na válcovací strategii 118 hlasů v
Poslanecké sněmovně s tím, že konsensus koalice hledá (velmi
neochotně) jen tam, kde se bez něj formálně neobejde, tedy pouze
u ústavních zákonů. Dokládají to i aktuálně projednávané
stížnosti ČSSD u Ústavního soudu, které se týkají zneužití
tzv. stavu legislativní nouze.
Radikální sociální
demokracie musí být také schopna plnit roli programové opozice ve
smyslu předkládání vlastních pozitivních alternativ,
promyšlených reforem zaměřených na rozvoj sociálního státu a
zvýšení kvality a efektivnosti veřejných služeb. V opačném
případě by šlo pouze o radikalismus samoúčelný, plochý a
naprosto nevěrohodný. ČSSD musí také jasně definovat, které
kritizované vládní reformy bude schopna po volbách, v případě
dostatečně silného mandátu, upravit či zrušit, přirozeně v
rámci ekonomických a právních možností demokratického státu.
Jeden příklad za všechny: Jestliže bylo v naší části Evropy
zrušeno nevolnictví už v roce 1781, nelze připustit, aby se o
necelých 300 let později z občanů mladších 40 let stali
nevolníci soukromých důchodových fondů tím, že pravicová
vláda zavede zákonnou povinnost si u nich spořit. Takové omezení
svobody občanů musí ČSSD po volbách zrušit.
Radikální
opoziční poloha nemá nic společného s politikou nulové
tolerance, kterou svého času praktikovala Topolánkova ODS u všech
vládních návrhů soc. dem. koaliční vlády. Všechny vládní
návrhy, včetně návrhů zákonů, je nutno posuzovat podle jejich
obsahu, kvality a přínosu pro společnost, ne podle předkladatele.
Jasná a zřetelná opoziční role ČSSD také neznamená
politiku, vyžívající se jen v osobních verbálních útocích na
politické protivníky. Klíčový je důraz na věcnost, slušnost a
argumentační schopnost v každodenní komunikaci s veřejností, i
politickými soupeři v Parlamentu. Ani ostré a vyhrocené
programové střety nesmí vést k tomu, aby byla politická debata
redukována na pavlačovou hádku, v níž se pod nánosem vzájemných
urážek zcela ztratí původní smysl. To bude vyžadovat velkou
vnitřní disciplínu všech představitelů ČSSD.
Druhým
důvodem, proč nelze přijmout roli konsensuální či konstruktivní
opozice, je nutnost radikálně se vypořádat s hospodářskou krizí
nejen z hlediska důsledků, ale i jejích příčin. Radikální
sociální demokracie musí vycházet z toho, že tzv. krize
sociálního státu
a současná probíhající hospodářská
krize jsou logickým důsledkem neoliberální politiky, jejíž
příčiny a projevy je třeba plně objasnit, a které je třeba
začít nekompromisně čelit v oblasti praktické politiky a nových
politických programů. Pokud by tuto roli a hlavní výzvu na
počátku 21. století sociální demokracie nezvládla, je otázka,
k čemu by tu pak byla ještě v příštích desetiletích potřeba.
Likvidační reformy sociálního státu, sofistikovaně zdůvodněné
globalizací, daňovou soutěží a konkurenceschopností vůči Číně
či Indii, přece dokážou stejně dobře obsluhovat i pravicové či
populistické politické strany.
ČSSD by 21 let po roce 1989
neměla ztrácet příliš času a energie diskusí o nebezpečí
návratu komunismu. Zjednodušený antikomunismus je pravicí
vytahován na světlo boží pokaždé, když je potřeba odvést
pozornost od vládních skandálů či nepovedených a především
nespravedlivých reforem. ČSSD není v situaci roku 1946, kdy Václav
Majer a Vojtěch Beneš statečně bojovali proti komunistickému
křídlu v sociální demokracii. Nereformovaná, programově a
personálně upadající současná komunistická strana bude pro
ČSSD představovat nebezpečného konkurenta jen tehdy, pokud bychom
neplnili dobře naši opoziční roli a přestali být hlavní
levicovou alternativou pro nespokojené občany. Je zřejmé, že
platí Bohumínské usnesení a že bez odpovídajících zásadních
reforem na straně současné KSČM nemůže být zrušeno. Jsme
sociální demokraté, naši demokratickou tradici a demokratické
hodnoty nemůže nikdo zpochybnit.
Nakonec bych zmínil ještě
další dva důležité znaky nové radikálnější pozice sociální
demokracie - inteligenci a odvahu. Inteligentní a odvážná
politika nemůže být v zajetí každodennosti, pouze marketingovým
reagováním na to, co dnes nebo zítra přijde, ale musí být
rámována dlouhodobější perspektivou. Inteligence a odvahy je
třeba k tomu, abychom přestali být uzavřenou politickou elitou,
která „beztak nejlépe ví“, ale abychom svou politiku vytvářeli
v otevřené komunikaci s širokou veřejností. Abychom byli
aktivním moderátorem veřejné debaty o klíčových tématech naší
budoucnosti. Inteligence a odvahy je třeba, abychom odmítli
panující slovník neoliberálních elit (v politice, médiích,
vzdělání a kultuře) zdůvodňující přednost ekonomiky před
politikou i sociálnem a postavili proti němu slovník sociálně
demokratický, vnímající potřebu vrátit ekonomiku do služeb
demokratické a veřejné politiky. Inteligence a odvahy je třeba,
abychom přestali být součástí lobbováním a korupcí
natráveného politického establishmentu, ale abychom takové podobě
politiky vyhlásili nesmiřitelný boj.
18.02.2011 10:48:00
Musíme představovat jasnou voličskou alternativu
Několik poznámek k radikální sociální demokracii
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout