Je to alarmující bilance. Jako by vládě vadilo, že dlaň evropských fondů ( přesněji řečeno německých, francouzských, holandských daňových poplatníků, zkrátka čistých plátců v rámci EU) je mimořádně otevřená. Česká republika měla v současném sedmiletém období dosáhnout na částku 798 miliard korun, ale zatím se k tomu moc nemá. Za prvních pět let byla vyčerpána (mám na mysli certifikované výdaje) necelá pětina, pouhých 138 miliard korun. Obrovský balík peněz, který vyjednala sociálně demokratická koaliční vláda, tak pomalu mizí v nenávratnu.
Kde jsou všechny ty modré „vesničky řešení“, ve kterých bylo všechno tak jasné? Proč se vláda pyšní, jak mocně škrtí, když peníze létají oknem?

Na prvních pět let ( 2007-2011) současného programového období byly plánovány celkové příjmy skoro 430 miliard korun. Plán nám tedy zatím uletěl o 300 miliard korun, alespoň podle studie Analýzy stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónu, kterou na podzim roku 2007 – už za vlády pravice – zpracovala Česká národní banka.

Čísla, která tato studie uvádí, vycházejí z dobového přepočtu eur na koruny. Kurz mezitím dost kolísal, takže současné výpočty se mohou o nějaké to procento lišit. Ale nehrajme si na drobné, když se jedná o stovky miliard. A vláda, které nechybí 300 miliard, to je unikát. Zvlášť když stejná vláda dokázala za poslední dva roky o stejně velkou částku navýšit státní dluh. Těžko říci, co je větší fiasko.

Samozřejmě, že proti příjmům jsou i výdaje, a teprve jejich rozdíl představuje čistou pozici. Ale ani to nejsou peníze, nad kterými se dá mávnout rukou. Kdyby všechno běželo hladce, jen v roce 2011 měla být čistá pozice České republiky vůči EU na úrovni 70 miliard korun. Ve skutečnosti dosáhla pouhých 30 miliard korun. Jak přiblížit představu 40 miliard korun, které tu chybí? Je to dvakrát víc, než kolik ročně vynese letošní zvýšení DPH na potraviny, teplo, léky, noviny a knihy.

Stojí za pozornost, že dvě pětiny toho, co jsme zatím dokázali z evropských fondů využít, vyčerpaly Regionální operační programy (ROP), které jsou řízeny kraji. Prvních pět operačních programů s nejvyšším procentem čerpáním? Pět ROP. Na straně krajů tedy problém není. Čerpaly dvakrát rychleji než ministerstva.

Pravice už vládne v České republice šestý rok. Nemá se na koho vymlouvat. Nečasova vláda se může vymlouvat jen na tu Topolánkovu. Ale to se bude vymlouvat hlavně sama na sebe, protože premiér Nečas byl jejím důležitým členem a Miroslav Kalousek byl už tenkrát nejlepším ministrem financí přilehlých galaxií.

Prostředky z fondů EU by mohly pomoci naší ekonomice a zaměstnanosti. Jsou to peníze na infrastrukturu, zateplování, zlepšení životního prostředí, na podporu vědy a výzkumu, vzdělávání, aktivní politiku zaměstnanosti. Ale Nečasova vláda je neumí čerpat. Daří se jí jen zvyšovat veřejný dluh, který od roku 2006 vzrostl o 500 miliard korun a vystoupal z někdejších 29% HDP na 41% HDP. Plošné škrty podlamují spotřebu a zpomalují hospodářský růst. Čeká nás stagnace a možná i recese.

Ministerstvo financí plánuje, že v letošním roce vyčerpá 100 miliard korun z evropských fondů. To je ovšem čirá iluze! V roce 2014 přitom začne nové sedmileté programové období a ministerstva by se měla soustřeďovat na rozjezd nových operačních programů. Místo toho budou hasit staré konflikty s unijními pravidly a leckdy i s českým trestním zákoníkem.

Ztrácíme pověst, čas i peníze. Premianty jsme, bohužel, úplně jinde, než by si občané přáli. Česká republika patří v  současnosti mezi čtyři nejhorší země v oblasti korupce a porušování pravidel při čerpání evropských dotací

Hlavní důvody, proč peníze z Bruselu nepřicházejí:

1. Neschopnost české vlády předložit odůvodněné žádosti,
2. časté podezření na korupci,
3. selhání ministerstva financí při kontrole užití evropských peněz, protože nedokázalo vytvořit efektivní systém preventivního auditu.

Největší ztráty jsou v dotacích z OP Doprava,OP Životní prostředí, OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost a ROP Severozápad. Například projekty ministerstva dopravy za éry Aleše Řebíčka provázela tak zjevná porušení evropských pravidel i českého zákona o zadávání veřejných zakázek, že všechny žádosti o dotace byly staženy a projekty se hradí jen z našeho státního rozpočtu. Těchto 20 miliard korun už z EU těžko dostaneme. Podobně smutné příběhy nabízí i ministerstvo životního prostředí.

Na ministerstvu školství hrozí, že z okna vyletí dokonce 50 miliard korun. Evropská komise signalizuje, že možná neproplatí celý operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Tohle riziko už potvrdil i předseda vlády. Brusel nám vytýká výběr projektů, nedostatky ve výběrových řízeních, nedostatečnou kontrolu auditorů, vlastně všechno. Kdoví proč se tam úředníci střídají jak apoštolové na orloji. Příslušného vedoucího odboru už ministr Dobeš vyměnil šestkrát. Neuměl požádat o dotaci? Nebo ji neuměl správně odklonit?

Komise rovněž odmítla Dobešovy projekty OKNO a SPORT, které spíchl horkou jehlou, aby pohnul s čerpáním o 1,2 miliardy korun. Návrhy na další projekty se objevují znenadání, bez předchozího odůvodnění, divil se zástupce Evropské komise. Místo systematických změn pro modernizaci českého vzdělávacího systému nabízejí jen tvorbu webových portálů za desítky nebo stovky milionů.

Navrhovaná řešení ČSSD

Ztráty už není možné odvrátit, ale daly by se aspoň zmenšit, pokud by začala vláda Petra Nečase konečně jednat. To znamená:

• Peníze z operačních programů, které mají s čerpáním problémy, je nezbytné převést do operačních programů, které čerpají dobře – zejména do regionální operačních programů. To by měla vláda udělat nejpozději v roce 2012, ale pak to musí začít dojednávat s Evropskou komisí prakticky ihned.
• Urychlit frekvenci výzev, zkrátit termíny pro hodnocení žádostí o dotace i termíny pro posuzování plateb u schválených projektů. Také faktury proplácet dříve, v běžném termínu splatnosti.
• Intenzivně proškolovat žadatele, zlepšit realizaci výběrových řízení a urychlit i činnost stavebních úřadů nad evropskými projekty.

Je prostě nezbytné přejít k metodám krizového řízení, včetně toho, že vláda bude aktivně vyhledávat projekty a nebude jen pasivně čekat, co se kde urodí.