„Zákon je platný a účinný,“ konstatuje suše Petr Nečas (ODS). „Zákon je schválený,“ reaguje podobně Miroslav Kalousek (TOP), jako kdyby rozhodování Ústavního soudu bylo pod rozlišovací schopnosti představitelů pravicové koalice. Překvapivě rychlý podpis smluv o finančních náhradách s představiteli Církve římskokatolické (80 procent) a 15 dalšími církvemi (20 procent) však svědčí o tom, že si jsou vědomi rizika protiústavnosti svých kroků a chtějí občany i soudce postavit před hotovou věc.
Vláda se teď zavázala vyplatit 59 miliard korun v ročních splátkách během 30 let, ovšem s pravidelným navýšením o inflaci. To může ve skutečnosti přerůst ve výplatu bezmála 100 miliard korun. Proč se má dát za státního právě tato částka a za co, to nelze ze zákona ani z parlamentních vyjádření vládních představitelů či zákonodárců zjistit. Přitom v příštích 17 letech má být souběžně vyplácena ještě státní pomoc církvím, nejprve tři roky v nezměněné výši, a pak s ročními sníženími o 5 procent.
Za vrchol vládní arogance lze označit fakt, že ve stejné době předložila Sněmovně návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti („dluhové brzdě“). Posuďte sami – finanční náhrady církvím navýšily státní dluh nad hranici 45 % HDP, kdy už by měly dopadnout na vládu a veřejný sektor velké sankce. Jenže to může být Nečasovi jedno, protože zákon nemá brzdit stávající vládu, ale až tu, která přijde po ní.
Klíčový úkol, jak v očích veřejnosti zaměnit nerozvážné rozhazování za „rozpočtovou odpovědnost“, která „uleví i státní kase“, převzali i někteří novináři.
Karel Steigerwald sice ve svém článku v MfD věcně vypočítává důvody ústavní stížnosti ČSSD: „… peněžní část je vypočtena nejasným způsobem, církvím se rozdá majetek, který nevlastnily, a zvýhodňují se některé církve proti jiným a proti jiným restituentům“. Má však za to, že neradno posuzovat věc samu, ale „ducha“ věci:
„Jsou to vesměs argumenty, jejichž duch se opakuje vždy, když jde o nějakou nápravu komunistických křivd v souvislosti s majetkem. Neplatilo to jen v případě vleklého restitučního sporu o miliardový Lidový dům, který ČSSD nakonec dosti vachrlatým způsobem získala. (Že jiní držitelé akcií v podobné restituční při nezískali nic, se přehlíželo.)“
Komentátor se tedy obtížně orientuje v tom, co bylo nakradené, a co ne, což jen jev, který bohužel ovlivnil naši současnost více než dávná historie. Spor o Lidový dům nebyl o tom, zda bude vrácen, ale zda naopak nebude sociálním demokratům znovu ukraden, jak se o to pokoušeli komunisté už roku 1920. V konečné fázi onoho sporu potvrdil Ústavní soud, že Lidový dům stále patřil předválečné akciové společnosti Cíl, která z těchto bojů vznikla a nikdy nezanikla. Po skončení právních tahanic s Ministerstvem financí ČR mohla akciová společnost Cíl se svým Lidovým domem znovu volně disponovat a darovala jej ČSSD.
S církevními restitucemi je to trochu jiné. Mnohé z toho, co má být dnes podle vládního zákona vydáno, bylo předmětem pozemkové reformy z roku 1919, tedy z doby utváření demokratického Československa, které se tak oddělovalo od nespravedlivých poměrů feudální monarchie. Podle ještě starších zákonů pak šlo o majetek, který byl spojen s veřejnou službou a nad kterým měl stát konečné slovo.
„Kritici fantazírují o nějakém tehdejším veřejnoprávním či státním vlastnictví církevního majetku. I to jsou relikty komunistického ducha. Předkomunistické právo znalo jen vlastnictví a nevlastnictví,“ tvrdí Karel Steigerwald. Je to však nyní on, kdo fantazíruje.
Takhle o tom uvažovala Kancelář prezidenta republiky ve svém stanovisku z 21.5.1946:
„Církev katolická má podle zákona o zevních poměrech církve katolické č. 50/1874 ř. z. povahu veřejnoprávního svazu, její orgánové mají povahu úřadu a působnost jejich povahu působnosti úřední (Boh. 1661/22).
Dispoziční právo církve nad tímto majetkem není právem plynoucím z práva vlastnického nebo vůbec majetkového, není vůbec právem soukromým, nýbrž jest povahy veřejné, uznaným i zákonodárstvím státním (Bod. 3348, 4231). Tak především chybí církevnímu majetku volná disponibilita. Církevní majetek jest jměním účelovým, vázaným kultovým účelem, kterému nesmí být odňat, leč se souhlasem státu.“
ČSSD by dala přednost tomu, aby tento majetek zůstal veřejným, a aby kulturní dědictví, které vznikalo usilovnou prací desítek generací – obvykle za státního a často i církevního přinucení – zůstalo občanům zachováno.
