Česká republika patří mezi státy se systémem zastupitelské demokracie. Voliči projevují svůj názor ve svobodných volbách, kde si vybírají zástupce v příslušných orgánech (parlament, krajská či obecní zastupitelstva). Připomeňme, že mandát voleného zástupce je volný, tj. jedná se o odpovědnost nikoli vůči své politické straně, ale vůči svému svědomí. Ostatně přesně toto slibují poslanci při zahájení výkonu svého mandátu.
Takové ustanovení má svou logiku. Pokud se strana zpronevěří svému volebnímu programu, či dokonce mravním principům, svědomí poslanců zůstává nadřazeno poslušnosti straně. Ze současnosti známe konkrétní příklad. Soud konstatoval porušení zákona v souvislosti s fungováním Věcí veřejných a potvrdil to, co morálka všech čestných lidí nedovoluje připustit.
Řízení politické strany pomocí obálek s úplatky znamená trestný čin. A to nemluvím o tajném nahrávání a hledání kompromitujících materiálů.
I v zemích s dlouhodobou zkušeností s fungováním zastupitelské demokracie se běžně setkáme s tím, že volený zástupce se dostane svými názory do rozporu s většinovým názorem své strany. Potom může dojít nejen k ukončení členství v dané straně, ale také k přestoupení do strany nové. V zahraničí bychom našli spoustu podobných příkladů stejně jako u nás v období první republiky. Např. Winston Churchill byl zvolen do Sněmovny lidu jako člen Konzervativní strany, v roce 1904 však přestoupil do Liberální strany, především kvůli nesouhlasu s celní politikou.
Stabilitu nové koalice považuji za větší než u té předchozí. Zde se názory nejmenšího koaličního partnera měnily ze dne na den a prakticky podle toho, jak se odsouzený Vít Bárta zrovna vyspal. Stávalo se často, že již dohodnuté dohody po několika týdnech přestávaly platit či jejich platnost byla podmiňována splněním dalších požadavků. Z tohoto pohledu se jedná spíše o posílení legitimity vlády.
Někteří lidé také soudí, že pokud stotisícový dav protestuje na náměstí proti vládě, znamená to konec její legitimity. Ta ale nevzniká křikem v ulicích, nýbrž hlasováním v demokratických volbách. V té souvislosti si musíme uvědomit, že do ulic vyšlo o něco méně než dvě procenta voličů. Legitimita nevzniká ani podporou ve výzkumech veřejného mínění, kde počet respondentů, byť pokládaný za reprezentativní, nepřesahuje zlomek promile celé populace.
Pokud chceme nadále patřit do společenství demokratických zemí, nesmíme si připustit myšlenku, že o složení volených orgánů se rozhoduje v odborových centrálách či jiných zájmových organizacích. To lze jen ve svobodných volbách.
