Začínalo to docela hezky a nadějně stejně jako všechny pokrokářské iluze v minulosti. V roce 1997 porazili v britských parlamentních volbách labouristé konzervativce tzv. na hlavu. Konzervativní strana vedená tehdy Johnem Majorem byla zdemoralizovaná několika skandály svých čelných politiků a v čele labouristů navíc stáli dva neokoukaní mladíci, kteří slibovali, že staré hříchy britského socialismu už nebudou opakovat. Jmenovali se Tony Blair a Gordon Brown. Britská a později i světová média byla z jejich vítězství nadšena a Tony Blair se stal globální ikonou "nové levice", prý poučené ze starých socialistických chyb. Nyní po 13 letech už víme, jak tato pohádka dopadla. Opět špatně.
Stojí za to si připomenout několik tezí, kterými Tony Blair a jeho přítel Gordon Brown ošálili britské, evropské i světové veřejné mínění. První teze zněla, že jsou to pokračovatelé odkazu Margaret Thatcherové. To byla od samého počátku lež jako věž, ale mnozí lidé na pravici jí věřili a někteří blázni tomu věří dodnes. Často jsem slýchal i u nás, že New Labour je pravicovější než ODS a podobné pitomosti. Samozřejmě to nebyla pravda. Trochu této lži ale pomohla sama Thatcherová, která Blaira několikrát podpořila především v zahraničněpolitických otázkách týkajících se Iráku nebo Afghánistánu.
Zpočátku to vypadalo, že vláda New Labour se dokonce i naučí rozumně hospodařit s veřejnými rozpočty. To bylo symbolizováno předvolebním závazkem z roku 1997, že se labouristé budou držet úsporného rozpočtového výhledu schváleného ještě za konzervativců. Jak to dopadlo po 13 letech je nyní zřejmé. Británie se stala nejzadluženějším státem ve skupině G20. Odpovědnost za to nese především dlouholetý ministr financí Gordon Brown. Právě on přivedl Británii téměř "na buben".
Británie pod vedením vlády New Labour prosazovala tzv. politiku třetí cesty, o které pěkně kázal profesor Anthony Giddens jako o správném kompromisu mezi svobodou a solidaritou. Ve skutečnosti tato politika vedla k záměrné masové imigraci do Británie v rozsahu přes 3 miliony nových občanů během 10 let. Obsahovala rovněž rozsáhlou nesmyslnou zelenou a multikulti agendu, která měla za cíl úplně zničit ctnosti "staré dobré Anglie" a znemožnit znovuzvolení konzervativců. Hodně se také mluvilo o tom, jak musí být politici nezkorumpovaní a sloužit veřejnosti. Skandály vládních labouristů v posledních letech přitom mnohokrát přesáhly to, co provedli konzervativci v 90. letech.
Británie se nakonec pod labouristickou vládou opět ocitla na samé hraně bankrotu, podobně jako v druhé polovině 70. let. Letošní volby vyhráli sice konzervativci, ale vládnout mohou pouze v koalici s levicovými liberály. A mají před sebou nejméně 5 let tvrdé práce, aby dostali neuvěřitelně zadluženou Británii opět do normálu. Nový ministr financí Osborne oznámil, že britský deficit nyní činí více než 12% HDP a během 5 let jej hodlá dostat někam k 6%. Cena bude vysoká, platy státních zaměstnanců se zmrazují na 2 roky a mnohé daně porostou. To je skutečný výsledek "třetí cesty".
Mgr. Hynek Fajmon, předseda oblastního sdružení, člen regionální rady, člen výkonné rady a poslanec EP
