Ty třeba navrhují, aby byla uzákoněna povinnost dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku.

Podle dosud platné zákonné úpravy je to tak, že je zcela na svobodném rozhodnutí rodičů, kdo z nich bude na rodičovské dovolené a také platí, že si mohou rodičovskou dovolenou rozdělit dle svého uvážení. Rodiče se obvykle rozhodují podle toho, co se jim zdá výhodnější. Faktorem při rozhodování nemusí být nutně jen mzda rodičů, ale třeba i postavení v zaměstnání, studium jednoho z nich, možnost pracovat z domova a nebo i prostá touha jednoho z nich starat se o dítě trochu víc, než ten druhý. Pravda, otců na rodičovské dovolené je méně než matek, ale že by v tom byl nějaký problém, který je potřeba řešit zákonem?

Oranžové myslitelky asi nepochopily smysl vydávání zákonů. Zákon by měl regulovat pouze ty situace v našem životě, kde může docházet k nějakému sporu nebo kde může vznikat problém. A snad také v těch případech, kde je pro stát vysloveně žádoucí vynutit si určité chování či činnost jeho občanů. Možná, že je pro postavení žen skutečně dobré, aby muži trávili více času s jejich společnými dětmi. Možná, že by to mělo skutečně dobrý vliv na jejich kariéry. A možná, že by si mnozí otcové skutečně mnohem lépe uvědomili odpovědnost, která je spojená s výchovou dětí. Otázka však zní, zda je pro náš stát nevyhnutelné, aby tyto záležitosti reguloval zákonem.

Obecně platí, že stát a jeho občané jsou tím svobodnější, čím méně je společnost svázána zákony. Tudíž platí, že pokud chceme být národem nesvéprávných loutek, které nejsou schopny se samostatně rozhodovat, a jejichž životy nejsou odrazem svobodné vůle, nýbrž státní zvůle, pak bychom asi měli vydávat zákony, které budou lidem určovat, co je pro ně a pro jejich děti správné, a předjímat tak jejich svobodné rozhodování.

Představa života v takovém šíleném orwellovském světě zkonstruovaném oranžovými feministkami je však pro mě nepřijatelná.