Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, tak jsem myslel, že dneska začnu vstřícně a klidně a že si to tady pěkně rozebereme, abychom věděli, na čem jsme. A opravdu ten atak hned na začátku od pana kolegy Kalouse tady, jak významně kouká doprava, že někteří tady seděli dlouho a nic s tím nedělali, tak chci upozornit, že on je členem hnutí, které je osm let ve vládě, nebo sedm let ve vládě, a oni už s tím udělali, a ta situace se nezlepšila.

Musím říct, že... ale nechám si to na jindy, jako není to předmět, tohle je fakt vážná věc. Musím říct, že asi dneska tu není nikdo, kdo by říkal, že naše stavební právo je v pořádku. To si myslím, že když se vás budu ptát jednoho po druhém, tak mi všichni řeknete, že to v pořádku není. Cítíme to všichni. Cítí to naši občané, to je potřeba si říct také. Cítí to investoři. Zná to každý, kdo něco chtěl stavět v této době. A musím vám říct, že to cítí i ti kvalifikovaní úředníci těch stavebních úřadů, protože oni v tom jsou trochu nevinně. Oni prostě musejí naplňovat literu zákona, ať chtějí, nebo nechtějí. A v řadě případů vědí, že ty kroky jsou zdlouhavé, zbytečné a že prostě takhle by to být nemělo.

Já to sleduji od roku 1998 aktivně. Tady kolega Kolovratník říkal, že to budu hodnotit z pozice starosty. Nebudu. Od roku 2002 aktivně s přestávkou jako politik Parlamentu České republiky. A musím říct, že jsem vždycky slyšel, že je potřeba zrychlit stavební řízení. Zároveň jsem slyšel další věc - podpora drobných podnikatelů - ale to je na jiné téma. A pak jsem slyšel, že je potřeba redukovat státní byrokracii. No a jsme v roce 2020 a já se ptám: Co z toho jsme udělali? A teď neútočím na nikoho. Byly tady různé vlády, různá seskupení, to si řekněme na rovinu. Co se z toho stalo? Kdybych řekl, že nic, tak by to bylo relativně ideální. Ale ono se stalo. Ta situace se násobně zhoršila. To je potřeba si říct. Prostě ta situace fakt je tristní. A dneska řada podnikatelů, kteří si staví své provozovny a podobně, tak vám řeknu, co dělají. Oni zažádají o stavební povolení a klidně si risknou stavět dříve, než to stavební povolení vstoupí v platnost. Riskují ty pokuty, protože zaplatí radši pokutu, protože ta ztráta v čase je pro ně tak fatální, že tohle se jim vyplatí. A to přece nechceme. To je špatně. To je špatně, protože lidé by měli ctít právo, ctít zákon. Budujeme tady právní stát. Tedy aspoň já si to myslím. A doufám, že vy také. Takže je jasné, že všichni víme, že ten stav je špatně. Je špatně. A naše obavy jsou teď v tuto chvíli jenom proto, aby to nebylo ještě horší.

Když tady slyším to nadšení, ty planoucí oči u některých kolegů, jak to teď všechno dáme do pořádku a že tím, že zřídíme státní superúřad, mimo jiné, neříkám, že je všechno špatně, my to prostě vyřešíme a ta situace bude úžasná, všichni budou spokojení a nás to nebude nic stát a prostě zapíšeme se do historie tohoto státu jako vláda, která vyřešila problémy se stavebním zákonem. Já si myslím, že to takhle není.

Samozřejmě musím říct, že já chci změnu. Chci změnu. Chci, aby to fungovalo lépe. Ale jsem zastáncem toho, že v Parlamentu se nemá pospíchat. A když se má pospíchat, tak pomalu. Protože všechna uspěchaná rozhodnutí se nám vrátí jako bumerang.

Vzpomínám si na dobu, kdy tady jeden nejmenovaný politik říkal, že teď tady předvedeme tu legislativní smršť. My jsme ta vláda těch sebevrahů. My uděláme tu legislativní smršť. A jak to dopadlo? Každý si to můžete přeložit sám, jak to dopadlo. Byrokracie nám narostla a stavební právo se nehlo. Je horší.

Já jsem byl u několika stavebních zákonů, resp. u jejich novel, i u nového stavebního zákonu, který tady byl naposled. A vždycky jsem se ptal na základní otázku, zda příprava stavby bude kratší než stavba sama. Ze začátku mi ministři a ministryně odpovídali, že ano. Pak už mlčeli. Ani oni sami nebyli přesvědčeni o tom, že to, co nám tady předkládají, že povede ke zdárnému výsledku.

Mimochodem, myslíte si, že nárůst byrokracie je problém jenom stavebního zákona? No to já si vůbec nemyslím. Ta prolezla tento stát jako rakovina. Byrokracie. A je velmi těžké s ní bojovat. A správně tady padlo, že jsou různé zájmy, že když se pak zeptáte dotčených razítkářů, že oni budou hledat výmluvy, proč to takto nejde a že je potřeba to takto dělat, a jinak bychom tady asi prostě zanikli na úbytě.

Ale problém je ten a já to vidím tak, že je potřeba si říct, že se vracíme k debatě, která tady naposled na tomto prostoru proběhla ve Sněmovně v roce 2000, resp. před rokem 2000, kdy nám vznikaly nové kraje. A tehdy tady byla opravdu velká debata o tom, zda má Česká republika nadále historicky používat ten smíšený model veřejné správy, či nikoli. To prostě tak bylo v té době. Nakonec zvítězily tradice. A zvítězily, řekl bych, i racionální názory, že vlastně budování nových státních paralelních úřadů, že by to stálo asi víc peněz a ten efekt by možná nebyl takový. Ale na druhé straně je potřeba říct, že jsou okolo nás země, které to tak mají, jako třeba Polsko. Slovensko to také oddělilo. Je otázka, jestli tak malá země, jako je Slovensko, myslím ne malá významem, ale malá rozlohou, jestli si může dovolit takovýto úřednický aparát. Ale oni si to dovolili, mají to tak. A u nás prostě zůstal smíšený model. A mě fakt strašně rozčiluje, když někdo říká, že ty samosprávy jsou strašné, že to nezvládnou.

Je potřeba si říct, co ten smíšený model vlastně je. Ten stavební úřad vykonává přece službu pro stát i v tom smíšeném modelu. De facto je to státní úřad, který vlastně je svým způsobem koncipován do městského úřadu. Co se týká starostů, tak ti do toho zasahovat nesmějí, do průběhu řízení. Nesmějí ovlivňovat ta řízení. Už známe spoustu případů, kdy to vyšlo na povrch a byly z toho těžké represe, překračování pravomocí veřejných činitelů a podobně. Je pravda, že samozřejmě na stavebním úřadě ti úředníci a na jiných státních úřadech vědí, že je nějaká vize města, je nějaký cíl a že samozřejmě každý úřad má určité mantinely, kde může rozhodnout buď z levého konce, nebo z pravého konce. Ale o tom já tady mluvit nechci.

A teď řeknu jednu věc. Mě mrzí, že paní ministryně Dostálová je nemocná, také jí přeji brzké uzdravení, nikomu to nepřeju, tuhle nákazu koronavirem. Mě mrzí, že tady není z toho důvodu, že jsem se jí chtěl zeptat, jestli je přesvědčená, že tento způsob je tím jediným správným způsobem. Vůbec mi tady nevadí, že za vládu to předkládá pan místopředseda vlády, tak nakonec je to ten správný člověk, který za tu vládu odpovídá v tuto chvíli. Ale možná kdyby tady bylo víc ministrů, protože ten stavební zákon jde průřezem těch lidských činností, není pravda, že se netýká Ministerstva dopravy, Ministerstva průmyslu, to prostě není pravda, to si nalijme čistého vína. On se týká vlastně skoro každodenní lidské činnosti ve všech oblastech. Tak to mě mrzí, že jsem se jí nemohl zeptat. A možná se jí zeptám takto, jestli to slyší, poslouchá nás. Paní ministryně, prosím, odpovězte mi na tuto otázku: Jste přesvědčena o tom, že skutečně tento způsob legislativní změny povede k tomu, že kdo bude chtít stavět, že příprava stavby bude kratší než její vlastní realizace? Pro mě je to velmi důležité, protože já o tom přesvědčen nejsem v tuto chvíli.

No a co se týká toho, co máme teď před sebou a co máme řešit v příštích měsících. Já pevně věřím tomu, že když už tedy to nevrátíme vládě k přepracování, tomu rozumím, prostě koalice má takovou představu, že tento návrh zákona je filozoficky správně, já o tom tedy silně pochybuji, a že dá dostatek času nám všem, abychom si to prošli a zjistili, zda všechny ty kroky návrhu tohoto zákona jsou, řekl bych, v souladu, s čím tady vystupovali někteří kolegové, kteří to obhajují. Já si myslím, že spěchat se nemá, znovu to opakuji. Já jsem viděl oponentní zprávu Ministerstva vnitra. Já tomu trochu nerozumím. Vlastně jedna vláda, dvě ministerstva. A já doufám, že ta zpráva je legální, že to není nějaký únik z Ministerstva vnitra. Ale já doporučuji - přečtěte si tu zprávu, stojí to za to. A já to beru naprosto s chladným rozumem. Tak jestli nás to bude stát tolik a jsou tam taková rizika, tak je to vážné varování. Fakt vážné varování. A co se týká toho, co tady ještě padlo o tom, že ty městské úřady převedou ty úředníky, že jim dají počítače, místnosti. No nemylte se, takhle to nefunguje. To už se ukazovalo tehdy, když vznikaly kraje, ta transformace vůbec nebyla beznákladová. A města a obce jen tak nemůžou předat něco zadarmo někomu, prostě nejde to, na to máme zase jiné zákony a všichni starostové to vědí. Takže já bych rád slyšel i ministra vnitra, ten mě mrzí, že tady není, protože ta zpráva na mě nepůsobí příliš mnoho dobře.

A pak mi dovolte ještě jeden poznatek z mé dlouholeté praxe člena Parlamentu České republiky. Každý zákon má svoji filozofii, svého ducha. S tím asi můžeme všichni souhlasit. Fakt si myslíte, že tu filozofii, ducha toho zákona, můžeme změnit pozměňujícími návrhy? Fakt si to myslíte? Já ne. To prostě nejde. A teď jsme na začátku, kdy si řekneme, že budeme bojovat proti smíšenému modelu, že vyrobíme úřad, o kterém mám jisté pochybnosti, protože vím, jak některé státní úřady takto fungují a mají ty pracoviště třeba až do jednotlivých obcí, nebo jestli to neuděláme tak, že odstraníme ty byrokratické překážky a některé ty věci, které jsou citovány v tom návrhu zákona, které jsou velmi dobré, implementujeme do stávajícího stavu smíšeného modelu. Já bych toto rozhodně viděl jako bezpečnější. Je to můj názor samozřejmě, rozhodne se tady postupně hlasováním. Je to na nás v tuto chvíli. Ale musím říct, že každý spěch se vrátí. Fakt se vrátí. A vy dneska, co máte představu, že vše je zalité sluncem, že je to připraveno úplně luxusně a budete pro to hlasovat, tak si na to vzpomeňte, až to půjde do praxe, až se ukáže, jak to vlastně funguje. Já říkám, že tlačit na pilu se nemá, protože když tlačíte moc, tak vám ta pila sklouzne a zle vás pořeže.

A na moje krátké vystoupení v závěru mi dovolte citovat ještě jednu větu, kterou jsem vždycky říkal v souvislosti s tímto zákonem, se stavebním právem, a vůbec co se týká problematiky stavění v České republice. My přece nechceme, aby to dopadlo tak, jak říkali jistí slavičtí pohlaváři - mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to stejně jako vždycky... Tak prosím, tudy cesta nevede. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)