Přibližně ve stejné době před rokem jsem zde upozorňoval na dlouhodobě vysokou nezaměstnanost. Uváděl jsem čísla z konce září, kdy u nás bylo evidováno přes 493 tisíc lidí bez práce. Po necelém roce, na konci letošního srpna, kdy byly sezonní práce v zemědělství, stavebnictví a ve službách ještě v plném proudu, jich bylo už téměř 552 tisíc. A to jsou jen ti registrovaní…
Skutečná nezaměstnanost je mnohem vyšší než dosavadní vlády pravice přiznávaly. Uvádět míru nezaměstnanosti se mi ani nechce, protože ta není odrazem skutečnosti, ale jen zvolené metodiky. Proto se raději pohybuji v absolutních číslech.
Celkový počet evidovaných uchazečů o zaměstnání se zvýšil během srpna o více než šest set a ve srovnání se stejným měsícem loňského roku dokonce o 65 tisíc. V průběhu srpna bylo na krajských pobočkách a kontaktních pracovištích Úřadu práce ČR nově zaevidováno téměř 42 tisíc osob. Z evidence naopak odešlo více než 41 tisíc uchazečů, do zaměstnání z nich ale nastoupilo jen necelých 18 tisíc. Dalších 23,5 tisíce uchazečů bylo vyřazeno bez umístění.
Obdobně je tomu každý měsíc. Kromě nárůstu registrovaných nezaměstnaných se tak stále doplňuje i počet lidí, kteří nejsou sice evidováni na úřadech práce, řádné zaměstnání ale stále nemají. Tato skupina, která je »skvělou« zásobárnou »šedé ekonomiky«, dnes čítá téměř dvě stě tisíc osob a mnozí její příslušníci dělají k potěše »zaměstnavatelů« a na úkor své budoucnosti »načerno«. Celá armáda nezaměstnaných tak čítá přibližně 750 tisíc lidí.
Nezaměstnaní, dnes už velká většina z nich, prožívají pocity nenaplnění, zbytečnosti, v řadě případů se jim rozpadají rodinné vztahy. Spolu s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností se šíří mezi lidmi strach o práci, a ten mimo jiné umožňuje stále větší zneužívání zaměstnanců. Šetří se totiž hlavně na nich.
V posledních letech jsme si ale mohli ověřit, že z hospodářské krize se »proškrtat« nelze. Proto musí vláda, která vzejde z předčasných parlamentních voleb, z gruntu vypracovat koncept obnovy a restrukturalizace ekonomiky s důrazem na podporu tradičních oborů (v řadě z nich stále ještě nevymřeli všichni »fachmani«), a oborů, které objektivně mají dlouhodobou perspektivu. Stát se musí vrátit k prosazování a garantování potravinové bezpečnosti i soběstačnosti. Není přece třeba v takové míře jako dnes dovážet potraviny, které u nás můžeme vypěstovat a vyrobit sami. Určitě se přitom vyplatí podpora například družstevního podnikání, na rozdíl od nelegálního zaměstnávání, které je nutno účinně potírat. To vše je obsaženo ve volebním programu KSČM. Kromě toho v něm, nikoliv poprvé, najdeme i požadavek, aby absolventi škol měli právo na první zaměstnání.
Pro lidi je zajištění práce zásadní otázkou. Důležité je ale i to, jaké v ní budou mít podmínky. Pracovní fond je u nás vysoko nad průměrem Evropské unie. Náprava tohoto stavu, tedy snížení průměrně odpracovaných hodin jednotlivcem, by měla zajistit více pracovních míst i úspory výdajů za sociální dávky. Naopak pod průměrem EU jsou mzdy. Zde je s nápravou třeba začít od těch nejnižších - pravidelně upravovat směrem nahoru minimální mzdu a postupně zvyšovat podprůměrné mzdy. Jde to i při zachování mzdového fondu na stejné úrovni, jen je třeba najít odvahu k snižování dnes již nehorázných rozdílů, tedy omezování astronomických odměn různých manažerů, bankéřů apod. Ve státním sektoru to přece možné je. V podnikatelské sféře je pak třeba posílit pozice odborů zejména v kolektivním vyjednávání a obnovit zrušená práva zaměstnanců. Například pracovní smlouvy musí mít přednost před různými dohodami a nejistotou.
Konec konců, kdo pracuje, vydělává, platí daně, utrácí a tím dál roztáčí ekonomiku. Tento koloběh ve stávajícím společenském systému ničím nenahradíme.
Ivan CINKA
