Listopad 1989

Bylo mi deset. Vyrůstal jsem na Nouzově, v krásné části města Semily s těmi nejlepšími rozhledy. Chodil jsem do páté třídy, učil se rusky a za každé charašó od soudruha učitele byl moc rád. S rodiči jsme trávili dovolené pod stanem v kempech po republice, navštěvovali hrady, sjížděli řeky.

Hranice jsem si představoval jako hluboké propasti. Hluboké propasti, které jdou překonat jen po mostech – hraničních přechodech. Nevím, jestli jsem o tuhle představu přišel při první cestě na skorozápad – když mě babička a děda vzali na dovolenou k moři do Jugoslávie, nebo při první cestě v lednu 1990 s rodiči do Rakouska v lednu 1990. Z té cesty jsem si přinesl plechovku od Coca-Coly, ve které mám dodnes tužky. Nekoupil jsem si ji. Byla na naše poměry hrozně drahá, našel jsem ji pohozenou na dálničním odpočívadle. Ty plné obchody, dálnice, opravené silnice, upravené statky, barevné fasády, neony v ulicích, byl to až opojný rozdíl.

Co se u nás dělo 17. listopadu si nepamatuji. Pamatuji si až smyčku v televizi puštěnou ve výloze nového obchoďáku na náměstí. Jak tam z VHS kazety pouštěli záznam z Národní. Příslušníci VB tam v bílých helmách se štíty z plexiskla tloukli obušky do studentů.
Pak rodiče jezdili na demonstrace, na které mě nechtěli vzít, protože se o mě báli.

A pak v Semilech založili skauta, kam jsem šel hned na první schůzku. A mohl jsem si vybrat školu, jakou jsem si přál. A vysokou taky. A cestovat. A nést odpovědnost za svůj život. Za své úspěchy i neúspěchy.

Jsem vděčný těm, co tehdy nemlčeli. A mně dali svobodu.