Překlad? Touha válčit a zbrojit, a těžce na tom politicky a ekonomicky vydělávat, je v Evropě evidentně příliš velká. A my, Evropané a občané svých národních zemí, máme být tohoto scénáře oběťmi. To hrozí opravdu velkým průšvihem.
Ale - opravdu budou naši nejbližší budoucnost určovat vyjednávací kvality a přání jednoho pana Zelenského? To on bude určovat, zda bude v Evropě mír, nebo válka? Zda se bude provokovat, nebo uklidňovat vášně? Zda se bude budovat, nebo zbrojit? On, který evidentně nepochopil?
Nebo tam jel vyslán evropskými politiky právě proto, aby se “za každou cenu” hlavně NEDOHODL a mohlo se jet v připraveném scénáři á la vystoupení našeho premiéra dál? Ono to tak totiž bohužel vypadá. To, že evropští lídři chtějí hlavně zbrojit, a proto (zatím jen verbálně) mobilizují, to už totiž nejde zastírat. Ale co my, Evropané?
Kde jsme v tom celém my, v našich obcích, městech, zemích… V našich rodinách? Chceme totéž co oni? Chceme jen přihlížet, jak ukrajinský prezident přišel do Oválné pracovny diktovat (!) americkému prezidentovi, a riskovat svým mlčením k té tragikomedii sami sebe, své děti, své domovy? Nemyslím si to - ani náhodou… Nesmíme je to vše proto, probůh, nechat dělat. Realizovat ten jejich “evropský” mobilizační plán, řinčící zbraněmi.
Jde přece o naše životy. Ne o trapné scény tohoto typu. Evropští lídři ale nechtějí jednat o míru. Evropští lídři chtějí prostě zbrojit. Proto jsou schopni přihlížet, jak vedle sebe usedají jednat o budoucnosti Evropy politik diplomatické úrovně “svetr” a úrovně “oblek”. Chceme ale my takové přihlížející lídry?
PS: Tato scénka především nemá vítěze. Může mít jen poražené.