Jednou z méně nápadných, ale ve svých důsledcích zcela zásadních restrikcí je snížení státního finančního příspěvku Českému svazu bojovníků za svobodu z dosavadních 6 milionů korun ročně na pouhý 1 milion korun českých na rok 2022, což je, řečeno bez obalu, doslova likvidační krok.

Předně: od loňského roku dodnes se neudálo vůbec nic, co by ospravedlňovalo tuto rozpočtovou změnu.

Jde o krok jednak nelogický, ale hlavně neoprávněný, nespravedlivý a čistě politicky (a možná i osobně) a ideologicky motivovaný, a tedy zjevně účelový.

Krok, který ani náhodou nelze odůvodnit snahou o šetření veřejných výdajů, protože z hlediska celkového objemu veřejných financí jde o naprosto marginální částku v řádu  tisícin promile.

Vládní poslanec Jakub Janda (ODS) navrhuje dokonce odebrat Svazu i ten poslední milion – a nechat jej úplně bez podpory
ze strany státu, na nule a na mizině.

Smyslem tohoto kroku očividně je cíleně a nenávratně poškodit Český svaz bojovníků za svobodu, jeho členy a v podstatě tak zcela ochromit jeho činnost.

Zlikvidovat Svaz, vymazat minulost, přepsat dějiny

Zjevně jde i. nebo možná hlavně - o snahu o likvidaci organizace pečující o odkaz odboje proti německé okupaci a nacismu.

Český svaz bojovníků za svobodu je organizací sdružující občany (či jejich potomky), kteří nasazovali (a často i přímo položili) své životy v zájmu fyzického přežití československého státu a jeho obyvatel - nejčastěji v boji s německou okupací a  agresí během druhé světové války.

Jde o desítky let existující a velmi aktivně pracující organizací,
která má tisíce členů a která vyvíjí mnoho různorodých potřebných aktivit.

Pořádá po celém území České republiky každoročně řadu pietních aktů připomínajících památku hrdinů boje za naší národní svobodu, zejména ve druhé světové válce, pečuje
o válečné památníky a o válečné hroby.

Dlouhodobě rozvíjí vzdělávací a přednáškovou činnost. Provozuje Památník českého odboje let 1939-1945, kde přímý účastník Pražského povstání (a čerstvý držitel státního vyznamenání - Medaile za zásluhy I. Stupně) a místopředseda svazu, Emil Šneberg, provází návštěvníky, zejména středoškolskou mládež, prostorami bývalé mučírny pražského Gestapa, což zároveň doplňuje sugestivním výkladem očitého svědka tehdejších tragických událostí.

A dalším důležitým posláním svazu je i to, že pečuje o naše dosud žijící válečné veterány a hrdiny odboje, zejména toho protiněmeckého.

Chraňme odkaz bojovníků za naši svobodu a přežití!

Státní finanční podpora Českého svazu bojovníků za svobodu je tedy jednoznačně ve veřejném zájmu – jakožto podpora organizace, jejíž význam pro uchování nezkreslené historické paměti a duchovní integrity našeho národa je nezastupitelný.

Činnost svazu také působí přímo proti stále silnějším snahám
o přepisování výsledků druhé světové války, proti snahám
o falšování našich moderních dějin a o rehabilitaci nacismu, posiluje vlastenecké tradice a národní sebeuvědomění.

Zřejmě proto se tak v posledních letech opakovaně stává terčem nevybíravé, v podstatě už permanentní, útočné mediální a politické kampaně, která má za cíl úplné podlomení, v očích jeho protivníků ideálně až ukončení, jeho činnosti.

Jiné organizaci s podobným zaměřením činnosti, Československé obci legionářské, přitom vláda v rozpočtu na letošní rok navrhuje poskytnout provozní dotaci v nezměněné výši, tedy šest milionů korun.

Což, mimochodem, také není příliš mnoho – ale, každopádně, podíl obou těchto organizací na státních rozpočtových prostředcích by měl být minimálně rovnocenný.

Těch „chybějících“ 5 milionů lze snadno přesunout z položky  „Odvody do rozpočtu Evropské unie“ – kterou Fialova vláda navrhuje oproti loňskému roku bezdůvodně navýšit o 5 miliard korun! „Koho chleba jíš…“.

Těch 5 milionů korun je tak jejím celkovém, neúměrně vysokém a předimenzovaném objemu ve výši 60 miliard (!) korun naprosto bagatelní částka.

Jestliže vláda chce takovýmto nedůstojným způsobem zacházet s hrdiny naší minulosti, jak potom chtít po přicházející mladé generaci, aby měla nějaké ponětí o historických kontextech, hodnotách a smyslu přežití našeho národa?

Očividně tu jde o pravý opak. Národní kulturu a kontinuitu nechat rozplynout v bezbřehém amalgámu „evropštiny“, kde zanikne ponětí o skutečném, nikoli falšovaném charakteru dějinných událostí a jejich aktérů.

Jenomže nepodceňujme nastupující generaci. Podle toho, co se dnes děje na východě Evropy, je jasné, že bude vystavena velice dramatickým výzvám a probudí se z ospalé náruče spokojenosti se svými Erasmy a materiálním dostatkem, jehož se jim po třicet let dostávalo.

Nastanou časy chudoby, která obvykle plodí kritický rozum. Čím víc budeme těmto lidem lhát, tím dříve se postaví proti nám.

Copak to naše vláda není schopna domyslet? Odpověz si každý sám.