Nelze říci, že by to ani dnes nebyla pravda. Stačí se podívat na americké prsty v tzv. arabském jaru, ve válce v Sýrii, přepadení Iráku, nekonečné válce v Afghánistánu a mnoha dalších místech. Někdejší prezident USA Barack Obama zdědil po svém předchůdci čtyři válečné konflikty, v nichž nějakou formou byly USA angažovány, a svému nástupci jich předal osm. Což je nejvíc, kolik kdy americký prezident během svého panování vedl. Poněkud bizarní pointou je, že Obama byl zároveň jediným americkým prezidentem, který dostal Nobelovu cenu míru, a to jen pár měsíců po své inauguraci. Formulace oficiálního zdůvodnění trochu připomíná někdejší styl redaktorů Rudého práva: „za mimořádné snahy řešit problémy s důrazem na právo a dialog."Cenu převzal krátce poté, co oznámil vyslání dalších 30 tisíc mužů do Afghánistánu, během přebírání ceny ve svém projevu hájil tzv. spravedlivou válku. A např. jen do Saudské Arábie, země, která je vyhlášená bezprecedentním porušováním lidských práv a uplatňováním těch nejsadističtějších islámských trestů (kamenování, utětí ruky, bičování, stovky poprav ročně) dodala Obamova Amerika zbraně v celkové hodnotě 110 miliard dolarů, například na saudskoarabskou intervenci do Jemenu.
Mimochodem, dovětek pro naše lidskoprávníky– tentýž Obama při setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem během návštěvy Číny v listopadu 2014 prohlásil, že Spojené státy uznávají, že Tibet je nedílnou součástí Číny a nepodporují nezávislost Tibetu. V červnu 2016 při setkání s dalajlámou Obama znovu zopakoval, že Spojené státy považují Tibet za součást Číny. To jen pro ilustraci.
Proč tyto historické příběhy připomínat? Protože politické pokrytectví, jehož byl Obama typickým a špičkovým představitelem, nachází zdatné následníky i v Evropě. Čelní funkcionáři EU, jíž se v Rusku přiléhavě říká jevrosojuz, se předhánějí v neustálém mentorování těch, kteří jim nejsou po vůli. Donald Tusk poté, co prohrál své politické ambice doma v Polsku, posílá už řadu let z unijních škamen na Polsko jedno obvinění za druhým. Tu kvůli zákonu o soudech, tu kvůli veřejnoprávní televizi, možná časem navrhne i směrnici, podle níž se Poláci budou muset místo k Bohu modlit k Alláhovi. Od Bruselu se dá čekat cokoli.
Velkou „hrdinkou“ je také „naše“ eurokomisařka Věra Jourová. Ta se pasovala na největší bojovnici proti svobodě slova, za cenzuru internetu a vytěsnění jakékoli názorové opozice. Už když do funkce před lety nastupovala, dala jasně vědět, že v EK nezastupuje Česko, nýbrž „Evropu“. Zde jsou ty uvozovky plně na místě. Jakou Evropu totiž podle svého mínění a činů „zastupuje“ Jourová? Evropu lží, pokrytectví, nesvobody, umlčování, denunciací, Evropu tolik podobnou Oceánii z Orwellovy knihy 1984. Jen vzpomeňme: „Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla“. To jsou slova, která by si dnešní Evropská unie mohla hrdě – a podle skutečnosti – vetknout na svůj štít.
Rozdělujme tedy důsledně Evropu a Evropskou Unii. Ta první, je naším domovem, ta druhá je nepřítelem té první a tedy i nás.
Aktuálně jsme svědky neskrývaného evropského pokrytectví na obrazu dvojího přístupu EU k Turecku, Francii, Španělsku a Bělorusku. Totální likvidace opozice ani desetitisíce uvězněných politických oponentů v Turecku nevadí, zatímco v Bělorusku při zásahu proti demonstrantům (motivovaným ze zahraničí) křičí EU o brutalitě a vyhrožuje sankcemi. Ale, jak správně upozorňuje emeritní diplomat Jaroslav Bašta, jde tu o zjevný pokus zinscenovat další Majdan, tentokrát v Bělorusku. Pro připomenutí, podívejme, co po evropskými institucemi a liberálními politiky (vzpomeňme na Štětinu a Schwarzenberga, kteří se angažovali přímo na Majdanu) silně podporovaném převratu na Ukrajině zbylo: totální rozvrat, chudoba, nárůst zločinnosti a občanská válka na východě země kdysi označované jako evropská obilnice. Dnes je to úhor. Cíle však bylo dosaženo. Západní vliv se, navzdory dohodám mezi USA a SSSR při novém dělení světa koncem 80. let minulého století, opět o kus posunul na východ, k hranicím Ruské federace. Když se podíváte na mapu, vidíte, že ze severu a severozápadu je Rusko obklíčeno rozpačitým Finskem a pobaltskými státy (zde všude kvete antiruský nacionalismus a historické reminiscence), z východu se tlačí Ukrajina (i se svým málem již kanonizovaným nacistou Banderou), nu a v cestě stále překáží Bělorusko.
Dobře to říká slovenský poslanec Ĺuboš Blaha:„Mladí lidé se naženou do ulic s vidinou švýcarských výkladů a dvojnásobných platů. Jak řekl už Robert Fico - už se jen čeká na nějakého toho ,Šmída´. Hromadně se sní o svobodě, demokracii, pravdě a lásce. V kavárnách celého světa se neoliberálové chvějí dojetím. Výsledek ale bude přesný opak. Země bude uvržena do chaosu a krveprolití, kontrolu nad státem převezmou ,experti´ ze západu a s pomocí nějakých místních loutek, které studovaly u globalistů ve Washingtonu či u Sorose v Londýně, se vše rozkrade a ,správně´ zprivatizuje. Konec konců stačí se podívat jak to vypadá v zemích, postižených vývozem demokracie. A do toho uslyšíte ohlušující aplaus neoliberálních neziskovek, které budou do celého světa opěvovat, jaký pokrok dělá Běloruskona cestě ke svobodě a demokracii.“
Takže ano. Evropská unie je učebnicovým příkladem dvojího metru. Popravy a věznění tisíců osob v Turecku či Saudské Arábii nevadí, prostě se zavřou oči, a jako by nebyly. Policejní brutalita proti Podemos v Katalánsku a žlutým vestám ve Francii je v pořádku. Přece si nenecháme rozvracet tu naši krásnou liberální Evropu, střediskovou! Ale na Lukašenka sesíláme hromy blesky. Proč? Protože překáží novému „Drang nach Osten“. Nemylme se: tento „tah na východ“ nebyl výmyslem Hitlerových nacistů. Ten je přítomen v germánských dějinách už od středověku.
Mohu-li si zahrát na prognostika, vsadil bych se, že se ani nenadějeme, a na pořadu bude Srbsko. To jeho prezident přece odmítl jakékoli snahy integrovat se do EU.Proč by to měli dělat?Proč by měli jít do té EU, která lhostejně přihlížela humanitárnímu bombardování Bělehradu v roce 1999 letadly Spojených států (bez mandátu OSN). A jsme zpátky v kruhu. Jeden americký prezident bombarduje humanitárně, druhý válčí a dostává za to cenu míru (také my jsme přece před rokem 1989 stále „bojovali za mír“). A v tom všem tančí dobové tance kašpárci z Bruselu a hrají si na globální četnictvo. A pak že nelze dvakrát vstoupit do téže vody.
Zkrátka a dobře, je to sama EU, která nám vytrvale dokazuje, že politika EU není ani spravedlivá, ani demokratická. Dokazuje nám, kolika metry měří spravedlnost podle toho, jak to zrovna vyhovuje zájmům korporací a nadnárodních bank. Dokazuje, že krev různých lidí je různě červená, má různou cenu (pokud vůbec žádnou) a především, že všechny hesla o svobodě a demokracii, tak nadšeně aplaudovaná ve veřejnoprávních či korporátních médiích, jsou vylhaná. Jak pokrytecky vedle toho všeho zní plytké fráze na podporu migrace a vnucování nelegálních nepřizpůsobitelných migrantů do zemí, které si dovolují dovolávat se svého práva samy rozhodovat o tom, koho na své území vpustí a koho ne.
