Řekl: „Vyznamenání si velice cením a chápu ho jako velkou podporu mého příspěvku pro německo-české porozumění a přátelství mezi Němci a Čechy, pro boření předsudků a pro prohloubení další spolupráce.” Podle samotného Posselta je „Herman vzorem pro řadu lidí, kteří se stále ještě bojí podívat na pravdu historie.“ Bavorský premiér Markus Söder v projevu poděkoval Hermanovi, že se sjezdu v roce 2016 zúčastnil jako první představitel české vlády. „Byl prvním politikem, který řekl, že vyhnání sudetských Němců bylo nespravedlivé. Použil tehdy také k sudetským Němcům krásné oslovení milí krajané," řekl Söder. „A za to mu patří srdečné díky," uvedl. Je tedy na místě připomenout, co tehdy, 15. 5. 2016 fakticky Herman na sjezdu řekl a za co se mu dnes dostává těchto ocenění:
„Jako politik se zde proto přihlašuji ke slovům politování, která po pádu železné opony v roce 1990 vyslovil náš tehdejší prezident Václav Havel. Prohlásil, že vyhnat Němce z českých zemí byl nemorální čin, vedený nikoli touhou po spravedlnosti, ale touhou po pomstě. V obdobném duchu se neslo i gesto omluvy někdejšího předsedy vlády ČR Jiřího Paroubka, roku 2005 vůči sudetoněmeckým antifašistům, kteří trpěli dvakrát: nejprve během hitlerovského režimu pro své politické přesvědčení a poté po válce, kdy trpěli pro svůj etnický původ. V roce 2013 v Mnichově před Bavorským zemským sněmem promluvil český premiér Petr Nečas. Vyslovil lítost nad poválečným vyhnáním a vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa. Ukázal přitom, jak pro pochopení vlastní identity se potřebujeme navzájem. Neobejdeme se zkrátka jeden bez druhého…“
K tomu jen poznámka: Není trochu zbabělé, že se Herman schovává za sukně politiků, kteří vstoupili na tenký let kontaktů se sudeťáky v minulosti? Proč nevypne hruď a odvolává se na autority? Odpověz si každý sám. Nicméně pokračujme:
„Mým rodným městem je metropole jižních Čech. Narodil jsem se v Českých Budějovicích (Budweis), odkud pocházejí jistě i někteří z vás. Právě ty bych chtěl z tohoto místa pozdravit zvláště srdečně. Své dětství a mládí jsem prožil na Šumavě ve vesničce Dobrá (Guthausen), mezi Stožcem (Tussetberg) a Boubínem (Kubani), kde moji rodiče roku 1965 koupili opuštěnou chalupu. Zůstala tam, jak se říkalo, „po Němcích“. Právě v této vesničce, kterou před dvěma staletími zbudovali dřevaři z blízkého Bavorska a Rakouska na panství krumlovských Schwarzenbergů, jsem jako kluk začal nacházet stopy soužití Čechů a Němců v zemích Koruny české s jejich světlými i temnými stránkami. Kolik opuštěných stavení a ruin jsem zde objevil. A kolik opuštěných zahrad se starými stromy, jejichž uschlé neprořezávané větve kreslily na obloze otazník: ,Proč?´
U pramene vyvěrajícím pod Stožeckou kaplí (Tussetkapelle) a na farním hřbitově obce České Žleby (Böhmisch Röhren) jsem našel začátek odpovědí. Směl jsem tu potkávat řadu vzácných lidí – Šumaváků (Böhmerwäldler), s nimiž jsem si povídal. Vyprávěli o tom, co zažívali před válkou, za války i po jejím skončení. A já směl naslouchat jejich příběhům. Mezi nimi byla také šumavská spisovatelka Rosa Tahedl, jejíž knihy jsem všechny četl a mnohokráte jsme spolu rozprávěli…
Snad tedy lépe chápete mé pohnutí, když dnes stojím před vámi jako člen vlády České republiky. Přijímám slova lítosti nad činy některých z vašich předků v minulosti. A vyslovuji hluboké politování z naší strany nad tím, co učinili před sedmi desetiletími někteří z našich předků a co narušilo naše staleté soužití…
Chci také využít této příležitosti, abych vám poděkoval za významnou pomoc při obnově a uchování našeho společného kulturního dědictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Bez této vaší pomoci by mnohé z kostelů, kaplí a hřbitovů dnes už možná neexistovaly. Děkuji vám také za pozitivní přínos, kterým jste vy jako pomyslní stavitelé mostů mezi našimi oběma národy přispěli a stále přispíváte k oživování a zlepšování česko-bavorských vztahů.“
A vida, je to tady. Nejenže Herman s dojemnou precizností uváděl místopisné názvy v němčině, snad aby si účastníci sjezdu mohli zaslzet při vzpomínce na ta pole a krávy a ovce, které při odsunu podle jednoho z Benešových dekretů zůstaly v majetku Československé republiky. Jistě i nejedno sudetoněmecké srdéčko zatlouklo při vzpomínce docela jiné: na triumfální pochody Henleinových nacistů pohraničím, na zábor Sudet Třetí říší po Mnichovu a pak celých Čech po okupaci v březnu 1939. Nevíme nic o tom, že by některý z hajlujících nácků tehdy mluvil o spolupráci s „milými českými krajany“.
Pointu však poskytl sám Herman, jistě upřímně. Zopakujme si tu větu: „Vyslovuji hluboké politování z naší strany nad tím, co učinili před sedmi desetiletími někteří z našich předků a co narušilo naše staleté soužití…“. Takže jasno. „Staleté soužití“ mezi Němci a Čechy narušilo vyhnání nacistů ze Sudet (nezapomínejme, že němečtí ne-nacisté v republice mohli zůstat), nikoli komíny, jimiž do nebe vylétaly duše Čechů i českých Židů. To snad už nepotřebuje komentáře.
