Je naprosto nepřijatelné, že národní hrdinové a mučedníci, studentští předáci popravení německými okupanty 17. listopadu v Ruzyňských kasárnách,  neobdrželi dosud od obnoveného českého demokratického státu žádné oficiální vyznamenání. Přitom jde o osobnosti, o jejichž hrdinství a vlastenectví, které zaplatily svými životy, není sebemenších pochyb.

Dny zrady a nástup německých katů

Období sklonku třicátých let minulého století, zejména časový úsek počínající podpisem hanebné a zrádné Mnichovské dohody na podzim roku 1938
a pokračující přímou německou okupací českých zemí, je nejtragičtější etapou našich novodobých dějin.

Bez ohledu na aktuální snahy určitých politických a mediálních kruhů, domácích i zahraničních, o přepisování historie druhé světové války a jejích výsledků. Zcela jistě platí, že všichni občané, kteří se v této době postavili německé okupační moci, civilisté i vojáci, si zaslouží náš obdiv a vděk.

28. října roku 1939, v den výročí založení samostatného československého státu, proběhly v Praze velké demonstrace proti německé okupaci, které byly Němci brutálně potlačeny, včetně ostré střelby do demonstrujících občanů.

V Žitné ulici byl během tohoto zásahu postřelen student Jan Opletal, který později, 11. listopadu, v nemocnici zemřel. Během těchto demonstrací byl rovněž zastřelen pekařský dělník Václav Sedláček.

Po pohřbu Jana Opletala a následném smutečním pochodu, který proběhl 15. listopadu a který byl opět Němci násilně potlačen, následovalo uzavření českých vysokých škol a do koncentračního tábora Sachsenhausen bylo posláno 1 200 náhodně vybraných studentů – 40 z nich tam zemřelo. I to jsou přímé oběti německé okupace. V noci ze 16. na 17. listopadu pak obsadily německé jednotky policie a SS vysokoškolské koleje a zatýkaly studenty a příslušníky pedagogického sboru.

Poprava

Ale především, devět funkcionářů vysokoškolských studentských organizací bylo 17. listopadu dopoledne v Ruzyňských kasárnách, popraveno.

Poprvé byla tehdy Němci na území okupovaných českých zemí použita metoda tzv. Sonderbehandlung, což je, přes eufemisticky znějící český překlad „zvláštní zacházení“, synonymum pro likvidaci člověka bez soudu.

Nesmíme zapomínat na to, že hlavním iniciátorem těchto akcí a následných likvidačních opatření byl státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank, tedy vůdčí představitel tzv. sudetských Němců. Mějme to na paměti vždy,
když dnes někdo vyjadřuje pochybnosti o jejich odsunu, když hovoří o milých německých krajanech nebo když podporuje pořádání sudetských sjezdů v České republice.

Pro trvalou připomínku těchto událostí byl později, v roce 1941, 17. listopad vyhlášen Mezinárodní unií studentů Mezinárodním dnem studentstva.

Vyznamenejme hrdiny!

Roku 1996 byl Janu Opletalovi in memoriam prezidentem republiky propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy. Ovšem funkcionáři studentských organizací, kteří byli cíleně popraveni v přímé spojitosti s Opletalovou smrtí a s následnými německými represemi vůči českému obyvatelstvu, neobdrželi dosud od českého státu, bohužel, žádné ocenění. Přestože já osobně jsem tyto hrdiny na státní vyznamenání navrhoval již třikrát a budu v tom pokračovat.

Protože jde o lidi, kteří byli etalonem neokázalého, přirozeného a čistého hrdinství. Byli to zároveň velmi mladí lidé, na prahu životů, ve věku,
kdy by v normální době studovali, připravovali se na svá budoucí povolání a žili bezstarostným životem mládí, se vším, co k tomu patří.

Lidé, kteří měli svá jména, své tváře, své rodiny, své lásky, své přátele a své sny. O to vše je Němci připravili, obdobně jako tisíce jejich vrstevníků.

Ačkoliv byli tito studenti svým sociálním původem, odbornými zájmy, vírou
a politickým přesvědčením různorodí, to, co je spojovalo, bylo společné. Byla to především odvaha a odhodlání bojovat proti společnému nepříteli, vetřelci
a okupantovi – a ochota položit i své životy za zájmy svého národa a státu.

Zvláště v dnešní době, charakteristické frontálním útokem na všechny tradiční hodnoty, včetně vlastenectví a národního cítění, je naprosto zásadní si to připomínat.

Děkuji

Je nepřijatelné až ostudné, že dnešní mladá, ale možná už ani střední generace, nezná jména a příběhy těchto hrdinů 17. listopadu 1939.

Je ostudné, že nejsou připomínáni s náležitou úctou, a to nejen jako jednotlivé osobnosti, ale i jako symboly českého a slovenského vlastenectví, jednoty našich národů v těžké dějinné chvíli či jako symboly protiněmeckého protiokupačního odboje.

Připomeňme si tedy, v tento památný den a na tomto památném místě, těchto devět Němci  povražděných vlastenců:

Marku Frauwirthe, Jaroslave Klímo, Josefe Adamče, Jane Černý, Bedřichu Koulo, Josefe Matoušku, Františku Skorkovský, Václave Šaffránku, Jane Weinerte,

Děkujeme Vám a nikdy na Vás nezapomeneme!