Začněme u mediálně favorizovaných Pirátů. Arogantní partajníci pod černou vlajkou spolu s regionálními bafuňáři ze STAN už si rozdělují ministerstva, na která si dělají nárok půl roku před volbami; tak jsou si jisti svým úspěchem! Nejlépe vědí, co se má dělat a jak a koho umlčet, aby tomuto „dělání“ nepřekážel. Jejich europoslankyně Gregorová spolu s komisařkou Jourovou směřují kvocient svobody slova limitně k nule. Tedy pro některé. Pro ty, kdo s nimi nesouhlasí. Kupují si trolling (podle encyklopedie: záměrné vnášení rozvratu a nesvárů v diskusích na sociálních sítích), aby zahustili již tak dost nevonící atmosféru na mediálním poli. Chystají daňové novoty, a když jim to předseda vlády vyčte, hned na něj posílají žaloby a žádosti o omluvu, neboť jsou nedotknutelní. Oni nevyvrátili, co řekl premiér o plánech na zvýšení daně z nemovitostí. Oni jen řekli: lže! Toť tedy argument.
Jsou to opět Piráti, tentokrát s vydatnou podporou různých Vystrčilů, Kolářů, Bartošků, abychom jmenovali výraznější tváře všech tří part ve SPOLU, kdo rozjíždějí nové a úplně zbytečné rétorické boje proti dnešnímu Rusku a Číně. Zašťiťují se souřadnými zájmy se státy západní Evropy a USA, tleskají, když nějaký politický trpaslík vykřikne „Jsem Tchajwanec“. Celý svět se směje nemotorovi, který se chtěl připodobnit k velkému J.F.K., ale tito za vystrčení čehosi směrem na Peking tleskají, až jim otékají dlaně.
Tito mají v rukou média a jejich hlas, tedy ta tradiční, tzv. mainstreamová, a čím dál silněji v nich cenzurují, aby se ani slůvko pochybnosti o velkých a věčných pravdách „budoucích vítězů“ nedostalo mezi hloupý lid. Jenže lid není hloupý a svá slova si umí získat a vyměňovat v médiích nemainstreamových, alternativních, ale i v řetězových mailech popř. osobní formou. Proto je třeba vymyslet způsob, jak umlčet nejen ty jednotlivé hlasy, ale rovnou celé platformy, na nichž dosud zaznívají. Viz Jourové hlučná snaha o „vyhladovění“ tohoto zbylého sektoru svobodných médií.
Souhrnně řečeno: Dva výše uvedené bloky si dali společný úkol: vymazat z exekutivy Babišovo ANO a nepřipustit tam vstup SPD. Jenže to je to jediné, co je spojuje. Jistě, může se stát, tak jako na Slovensku za premiéra Dzurindy či Radičové, a vlastně i čerstvě Matoviče, že se spojí nějaká nesourodá spletenice ve stylu „Pejsek a kočička vaří dort“, společně nenávidění konkurenti budou vysunuti do opozičních lavic – a pak co? Kde je nějaký konstruktivní program?
Piráti si ho představují tak, že odkývneme každé bruselské hudry hudry. TOP 09 jakbysmet. Lidovci a STAN to mají v tom směru horší; pracují s maloměstským a venkovským voličstvem, a tam pro eurohujerství není zdaleka tak živná půda, jako v kavárnách a redakcích naší metropole. Budou-li chtít aspoň trochu vyjít svým voličům vstříc, bude jim pirátská a topácká politika probruselského appeasementu k ničemu. Tady lze vidět první a hned dost zásadní bod zlomu a impuls k rozpadu.
A to už vůbec nemluvíme o tom, že žádná z uvedených stran (snad kromě několika jednotlivců v ODS, jako je poslanec Skopeček) nemá sebemenší realistické představy, jak léčit naši dnes už chronicky nemocnou ekonomiku. Ta je, bohužel, decimována absurdními sliby zlatých vajec ze strany ANO, které si kupuje hlasy doktorů, učitelů základních škol, úředníků veřejné správy atd. Ale neptá se, kde na to vezme. Jako by snad už počítali, že tyto dluhy za ně bude muset splácet někdo jiný.
Druhým Rubikonem bude uvažovaný vstup do Eurozóny. Co si od něj slibuje EU, je jasné: vyšší kontrolu nad ekonomikami členských zemí. Co si od toho slibují Piráti, je rovněž jasné: pochvalu od EU. O výhodách a nevýhodách pro občany nikdo z nich nemluví. Taky by to ani nedávalo smysl.
Stačí se podívat na suchou řeč čísel. Euro-indicators 48/2021 z 22.4.2021 uvádí v přehledných tabulkách základní údaje o dluzích veřejných rozpočtů „starých“ i „nových“ členů EU, a také členů a nečlenů Eurozóny. Zajímavá je třeba tabulka s přehledem podílu dluhů veřejných rozpočtů na HDP (v %). Když vynecháme notorické dlužníky (Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie), ze „starých členů“ vévodí na dluhové tabulce Francie (skoro 116%), Belgie (ano, ta země, kde sídlí EU – přes 114%) Rakousko (necelých 84%) a Německo (skoro 70%). Nemýlím-li se, jsou nám tyto země dávány za příklad, tedy zejména Německo, jak skvěle to v Eurozóně klape. Ve stejné kategorii, tedy podílu dluhů veřejných rozpočtů na HDP (opět v %) jsou tzv. nové země (až na jedinou výjimku – Kypr – 118%) výrazně lépe. Vede Estonsko (18,2%), následuje Bulharsko (25%) a na třetím místě jsme my (38%). Čili zhruba v polovině hodnot Německa a s třetinovým výsledkem vůči Francii.
Neméně zajímavou informaci nabízí přehled absolutního zadlužení států Eurozóny. Nejdramatičtější je to s Francií (2,65 bilionu EUR), pak Itálií (jen o zlomeček za Francií) a – světe div se – s Německem (2,3 bil. EUR). Tedy opět se ptejme: neplatí zde dávné úsloví o kozlu, jenž jest zahradníkem? A to všechno jsou dluhy před zavedením Fondu obnovy a Green Dealu. Dá se očekávat jejich strmý růst, a tedy celkové chudnutí starého kontinentu.
Všechna tato čísla jsou veřejně dostupná. A přece je z pro- či proti-eurounijních úst nikdo nevyslovuje. Proč? Je to příliš pracné? Tak k čemu si každý ústavní činitel platí poradce a analytiky? Nebo se to nehodí jedněm (hráli by sami proti sobě – Piráti, TOP 09) ani druhým (ukázali by na svou malou připravenost či neochotu o tuto věc bojovat – typicky ODS)?
Jsem přesvědčen, že otázka (ne)setrvání v EU a (ne)vstupu do Eurozóny by měla být v těchto volbách klíčovou. Proto je třeba všemi cestami dostávat k veřejnosti přesvědčivá čísla a argumenty, které usvědčují Unii ze samoúčelnosti, arogance a vrchnostenství, místo toho, aby – v duchu záměrů někdejších zakladatelství EHS – sloužila ve prospěch ekonomik a občanů členských zemí. Dnes už to není dobrovolné sdružení rozumných, nýbrž „žalář podrobených národů“.
Jiří Kobza
