Nikoli, oboje bylo do hlavní míry zásluhou našich předků, kteří samostatný československý  vybojovali a kteří zajistili jeho zachování, mnohdy za cenu vlastních životů. 

A nehovořím zde jen o tom, co 28. říjnu 1918 předcházelo, ani pouze
o politicích, mužích 28. října, kteří po jistou dobu seděli v rakouských věznicích čekajíc na trest smrti.

Chtěl bych spíše připomenout méně známé historické události, respektive události, o kterých se dnes, zřejmě záměrně, veřejně prakticky vůbec nehovoří. O událostech, které následovaly těsně po 28. říjnu roku 1918.

Válka s Němci

Jde o to, že převážná část tehdejších českých Němců odmítla uznat už samotné vytvoření Československa. Hned po 28. říjnu 1918 se čeští Němci pokusili vyhlásit v pohraničí separatistické celky s cílem připojit je k Německu, respektive k Rakousku. Součástí nové Rakouské republiky se dle těchto představ měla stát, mimo jiné,  
i města jako Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.

21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit
a vzniklou německou část připojit k plánovanému útvaru zvanému Německé  Rakousko, které bylo vyhlášeno 30. října 1918.

Jeho součástí  měly být i čtyři tzv. sudetoněmecké provincie: NěmeckéČechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau) a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a tři německé exklávy -  Brno, Jihlava a Olomouc.

11. listopadu 1918, v den vyhlášení republiky v Německu, Německé Rakousko oznámilo přání se k Německu připojit, a den nato, 12. listopadu, toto připojení oficiálně vyhlásilo.  

Do boje!

Česká politická a státní reprezentace se oprávněně odmítla našich historických pohraničních území vzdát, s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat a přežít bez svého pohraničí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto velmi správně pro vojenské obsazení příslušného území.

K největším bojům došlo při obsazování Mostu, tvrdě se bojovalo i na dalších místech - u Šimonovic, u Postoloprt, v Louce u Litvínova. 11. prosince  byl dobyt Tanvald, poté Jablonec nad Nisou a vrchol Ještědu, čímž byla otevřena důležitá fronta proti Liberci - hlavnímu městu samozvané provincie Deutschböhmen. Samotný Liberec byl obsazen 15. 12., Cheb se vzdal 16. 12., Kraslice 7. 1. 1919.

Tvrdě se bojovalo i na Moravě a ve Slezsku - v Bílovci, v Šumperku, 
v Moravském Berouně. Snad nejrozsáhlejší bojové operace probíhaly
na jižní Moravě, v tzv. provincii Deutschüdmähren - ve Slavonicích,
u Prosiměřic, kolem Znojma, v Mikulově. Lze jednoznačně konstatovat, že se jednalo o regulérní válku proti nepříteli, který měl
i zahraniční podporu - ze strany Rakouska a jeho armády.

Války s Maďary a Poláky

Prakticky okamžitě po této válce pak následovala československo-maďarská válka (někdy označovaná i jako válka o Slovensko), probíhající od konce roku 1918 do srpna roku 1919, ve které na naší straně bojovali i Rumuni, snad historicky (spolu se Srby)  nejvěrnější čeští a českoslovenští spojenci.

Nové Československo muselo své hranice hájit i proti Polsku, nejsilněji v roce 1919, kdy proběhla tzv. Sedmidenní válka o Těšínsko.
Zde rozhodně stojí za zmínku i to, že československá armáda tehdy zastavila svůj vítězný postup na tvrdý nátlak tzv. dohodových mocností, Francie a Velké Británie, a že v souvislosti s těmito událostmi se odehrál snad jediný veřejně známý spor Masaryka a Beneše, kdy TGM byl proti zastavení československého postupu, zatímco Beneš respektoval postoj mocností.  

Svoboda a samostatnost vykoupené krví

Moderní československý stát se tedy zrodil – a svou další existenci musel od počátku hájit – v tvrdých bojích.  Nešlo tedy rozhodně o žádný dar z nebes nebo od Američanů, o žádnou samozřejmou selanku.

V bojích, které bylo Československo nuceno vést v letech 1918 až 1919 padla tisícovka našich vojáků, další stovky jich byly vážně zraněny. Jejich hrdinství nám připomínají památníky, v Mostě, Orlové či slovenských nových Zámcích.

Zrod a přežití našeho samostatného státu byly vykoupeny krví našich předků – a naší povinností je tento stát, suverénní a svobodný, uchovat a předat dalším generacím.