V této válce bohatý a silný Ázerbájdžán za vydatné vojenské  pomoci Turecka a islamistických bojovníků z blízkého východu, porazil  méně početné a vojensky slabší karabašské Armény. Turecko si v této válce také vyzkoušelo nové zbraně, především drony.

Mrtvých tak na arménské straně bylo výrazně více. Válka skončila,
až když se do ní vložilo Rusko s veškerou svojí diplomatickou vahou
a přimělo bojující strany uzavřít mírovou dohodu, na  jejíž dodržování na místě ruské jednotky i dohlížejí.

300 vězněných, 1 000 nezvěstných. Mučení…

Nyní tedy zbraně (zatím) mlčí. Arméni, kteří dříve obývali oblasti Náhorního Karabachu ve válce obsazené Ázerbájdžánem, byli vysídleni resp., aby si zachránili holé životy, museli utéct.

Marně jsem se pokoušel přesvědčit během projednávání zákona o státním rozpočtu na rok 2021 Poslaneckou sněmovnu a naše ministerstvo zahraničí, aby těmto vysídlencům karabašským Arménům, kteří přišli o domov a většinu majetku, poskytlo alespoň nějakou základní humanitární pomoc. Bylo to odmítnuto. Ministerstvo zahraničních věcí raději poslalo deset milionů korun běloruské opozici, než aby se slitovalo nad lidmi, kteří, stejně jako českoslovenští občané v Sudetech v roce 1938, přišli o střechu nad hlavou a byli nuceni odejít.

Na tři sta arménských zajatců z této války stále zůstává v ázerbájdžánských věznicích -  opět bez valné pozornosti světových
(a tedy i našich) médií, v drsných podmínkách, často vystaveni mučení a krutému nelidskému zacházení. A dalších tisíc mladých karabašských arménských vojáků je po poslední válce stále nezvěstných.

Z právního hlediska je určitou komplikací to, že Náhorní Karabach není mezinárodně uznaným státem (což je ve srovnání  například s tím, s jakou lehkostí získalo samostatnost a mezinárodní uznání Kosovo minimálně zvláštní). S odvoláním na to  Ázerbájdžán účelově odmítá těmto vězněným osobám přiznat status válečných zajatců ve smyslu Ženevských dohod.

Označuje je naopak za bandity a hrozí jim vysokými tresty (až dvaceti lety) vězení. Zatímco naše veřejnoprávní media plní nekonečné reportáže o tom, jak se má v Rusku Navalnyj, pro tyto zajatce již vysílací čas nezbývá.

Vítězům sluší velkorysost

Nejsme zde od toho, abychom autoritativně soudili a rozhodovali podle klikatých paragrafů mezinárodního či válečného práva, ani proto, abychom diskutovali o tom, kdo byl kdy ve válce o Náhorní Karabach  v právu.

Chci jen (momentálně) vítězné - ázerbájdžánsko-turecké  - straně připomenout,  že cesta k pevnému a stabilnímu míru je dlouhá a složitá a že zničené sousedské vztahy se budou z válečných šrámů hojit velmi dlouho. Po každé válce vítězům sluší velkorysost a váleční zajatci se mají vrátit domů, bez ohledu na to, kolik hořkosti a utrpení tato válka přinesla.

I proto jsem se 30. dubna velmi rád osobní účastí připojil k tiché demonstraci za propuštění arménských válečných zajatců, kterou pořádala Asociace arménské mládeže České republiky před budovou českého ministerstva zahraničních věcí na Loretánském náměstí.

Česká republika musí pomoci!

Apeluji tedy na Ázerbájdžán (a na jeho tureckého protektora), aby jako vítěz v zájmu budoucího míru projevil tuto velkorysost a neprohluboval dál v Arménech pocit křivdy. A aby tedy  přiznal Arménům, které v důsledku karabašského válečného konfliktu vězní, status válečných zajatců s právem na svobodu a na návrat domů poté, co válka skončila.

A zejména pak apeluji na naši, českou, diplomacii, aby se zasadila
o urychlené osvobození uvězněných Arménů, našich křesťanských bratrů.

Nyní, ve dnech, kdy si připomínáme smutné a tragické (sto šesté) výročí zahájení kruté genocidy Arménů (s více než jeden a půl milionem obětí) vedené osmanským Tureckem, by se jednalo o nesmírně důležitý krok, a to v praktické i symbolické rovině.

A pokud se hlásíme k lidskosti a humanitě, je to i naše povinnost.