Česká republika je už jedenáct měsíců ve velmi svízelné situaci a bezmála rok, to je opravdu dlouhá doba a nepřítel covid silný a ještě k tomu mutující. Jak tady bylo správně už několikrát řečeno i mým kolegou Stanislavem Juránkem, základním atributem politika je komunikace a jeho povinností a základní schopností by mělo být už vůči vlasti a lidem komunikovat, hledat a nalézat řešení, a to i v těch nejtěžších situacích. Ne se tvářit, že to nejde. Místo konsenzu jsme často svědky různých přestřelek, které nejméně ze všeho v těžké situaci naši občané potřebují. Oni opravdu od nás nepotřebují slyšet, kdo za co může, kdo co měl dělat dřív, kdo co dělal špatně nebo kdo náhodou dělá co dobře, ale jaká je cesta z toho ven. To je úkol politiků. Pak se nedivte, jak nás mají občané rádi. Já se jim nedivím.
Jedenáct měsíců je národ v bryndě, promiňte mi to slovo, je těžce zkoušen a politici prostě ten svůj zásadní úkol, aby je z tohoto slzavého údolí vyvedli, prostě nerealizovali, nedokázali dokonce ani předvést nějaké to světélko na konci tunelu. Vrcholnou odpovědnost nepochybně nese vláda a musím jasně říct, že jsou nepatřičné výkřiky na opozici, že na nich ulpí vina. Ano, i opoziční politik je politik a nemůže se zříkat své odpovědnosti, ale vrcholnou odpovědnost má vláda i za tuto situaci, a ta na prvním místě má jednat, hledat řešení, vytvářet dohody a prostě být vždycky první na tahu. A uznejte sami, že ne vždycky nebo velmi často tomu tak prostě bohužel nebylo. Posun za těch jedenáct těžkých měsíců nenastal skoro žádný. To je oprávněná kritika. Prostě to není možné jedenáct měsíců být skoro ve stejném stavu, tedy s tímhle rozvolněním, které dopadlo potom zase novou svízelnou situací, to prostě se nedá za to počítat.
Jsme svědky také různých neuvěřitelných situací. KSČM tady pětkrát nouzový stav podpoří a pošesté přijde s tím, že by to šlo snad i bez nouzového stavu. Tak v tom tedy, aby se člověk vyznal. Nebo to si kolegové opravdu uvědomili tou pověstnou rychlostí blesku? Že jsou poslanci KSČM naštvaní, že jim premiér nesplnil, co slíbil, to chápu. To si mají s ním vyřídit, ale opět netahat do toho občany a dělat z nich vlastně rukojmí tady těch věcí, které jsou uvnitř koalice a těch tolerujících.
Takže takové čisté řešení, pokud to nefunguje, tak by mělo být vypovězení tolerance vlády. A ne jako v jednom případě se naštvat a zrovna v takové vážné situaci najednou změnit názor. To opravdu tedy nechápu a myslím, že mnoho občanů se mnou. Nouzový stav zřejmě podle všeho tady podle těch počtů nebude a svět se točit nepřestane, ale ani se tím situace rozhodně nezlehčí. A to zlehčení mělo přijít a už za toho nouzového stavu.
K těm nejskloňovanějším termínům patří školství, vzdělávání. Já bych se mohl připojit tady ke kolegyni sedící kousek ode mě, kolegyni Černochové, která o tom mluvila. Nebudu to opakovat, protože důležité řekla, ale chybí mi opravdu pružná, permanentní strategie, co se týká školství. To není přeci o tom, že pan ministr se objeví a zmizí. Když je tady takhle důležité sezení a je to ústřední téma, tak já bych předpokládal, že tady bude desetkrát ministr školství reagovat a bude nějak spolupracovat na blízko, nejenom na dálku s panem ministrem zdravotnictví a s premiérem a s dalšími. To se tady téměř neděje, ať se nikdo nezlobí. Takže to opravdu nedělá dobrý dojem ani na ty, co to sledují. Ty děti, žáci, studenti, téměř rok bez školy. To je ztráta, kterou podle mého názoru, učitelského názoru už nikdy v životě nedoženou. Skoro bych řekl, kdyby to jenom trochu bylo možné, celý ten rok vrátit zpátky. Ale opakovaně mě různí kolegové přesvědčují, že to možné není. Já vím, že by to na leccos naráželo, ale prostě ta ztráta je skutečně nedozírná a horší než ty ztráty ekonomické. Ty doženeme určitě snadněji. A pak ty opravdu nevysvětlitelné věci: ZUŠky, jeden na jednoho, jestli klavír nebo nějaký jiný nástroj. Učitel i žák může mít roušku, to přece není možné aspoň toto neposunout. Zdánlivá drobnost a my na místo toho jako slyšíme, že je to nějaká volnočasová aktivita. Víte, jak tohle štve, jak ty učitele, tak ty žáky, tak ty, kteří vlastně ani jiné alternativy dnes nemají. Takže tady si myslím, že je velký dluh.
Totéž lyžařské areály. Já chápu, jak je rizikové - já rozumím a pan ministr jako lékař je určitě větší odborník na to než já. Určitě je to rizikové spustit. Ale vidíme to v okolních zemích. A co je mnohem horší a mnohem rizikovější, i s lékaři jsem to konzultoval, ty neřízené nájezdy do hor, kdy se lidé vozí na všem, co je po ruce prostě po těch dlouho a za těžké finance upravovaných svazích. To prostě také není možné tomu přihlížet. Majitelé skiareálů nadto tvrdí, že udělali všechno pro to, aby tam byl anticovid režim nebo anticovid opatření. Tak já bych chtěl slyšet aspoň, jestli to tak je, nebo není a jestli to jenom tak říkají. Prostě přeci to snad neříkají do prázdna. Došlo mně několik takových dopisů, kde se takto zapřísahali, a když to funguje v Rakousku, věřím, že může i u nás.
Lidé zkrátka potřebují mít světlo na konci tunelu. A nejhorší ze všeho je frustrace, která nemá konce. Každý týden, každý den těchto omezení, kdy není naděje na nějakou změnu, jakoby je prostě velmi dlouhý. Jednoznačně je nutná revize tady těch opatření a jejich větší pružnost a nějaké bych řekl odlehčení. Každý pochopí, že nějaká opatření musí být a že něco musí akceptovat. Ale nemůže to být pořád stejné bez nějakého pohybu tam nebo zpátky. Chtěl bych tedy velmi poprosit zejména ty, kteří tedy mají tu největší zodpovědnost, členy vlády, aby na to mysleli a bez ohledu na to, jestli tady bude nouzový stav nebo nebude nouzový stav a bude nějaké jiné, jinak pojmenované krizové opatření, tady tyhle věci posunuli a jasnou strategii ve všech těch důležitých oblastech lidem nabídli.
Děkuji.
