Není pravda, že přirozené změny klimatu jsou (snad s výjimkou největších katastrof, opakujících se po velmi dlouhé době) jen velmi pomalé. Už z poměrně blízké minulosti (čtvrtohor) jsou doloženy opakované velmi rychlé změny teplot, a to v době, kdy o významném vlivu člověka, natož jím vyvolaných emisí skleníkových plynů, včetně CO2, nemohla být ani řeč. Naopak bylo jednoznačně prokázáno, že zvýšení koncentrací skleníkových plynů bylo důsledkem růstu teplot. Uvolňování či pohlcování skleníkových plynů pak ovlivňovaly teploty pouze druhotně (jako pozitivní zpětná vazba). Citlivost koncentrací skleníkových plynů na změny teploty byla na mnoha příkladech prokázána i v krátkodobém měřítku v době přístrojových měření.
Současná klimatologie, alespoň výsledky předkládané veřejnosti jako „konsensus vědců“, jednostranně zdůrazňuje pouze emise skleníkových plynů. Skleníkové plyny, které zabraňují vyzařování dopadající energie zpět do kosmu, jsou v řetězci faktorů (sluneční záření, odrazivost) ovlivňujících teploty až na konci. Význam změn sluneční aktivity (jejíž výkyvy jen za dobu přístrojových měření jsou energeticky srovnatelné s udávaným působením skleníkových plynů) je obvykle ignorován s tím, že v krátkodobém měřítku nevykazuje časový soulad s teplotami. Období výrazně nadprůměrné sluneční aktivity, které začalo již na přelomu 19. a 20. století a dosud zcela neskončilo, se muselo na teplotách nějak projevit. Bylo doloženo, že existují fyzikální mechanizmy, které objasňují, proč průměrné teploty nemusí na změny sluneční aktivity ihned reagovat (např. akumulace energie v oceánech a v zemské kůře a její opožděné uvolňování). Část klimatologů k nim však patrně zaujala postoj „když to neumíme spočítat, tak to budeme ignorovat“ – což je v seriózní vědě při možnostech, jaké nabízí 21. století, naprosto nepřijatelné.
Atmosféra neustále směřuje k obnovení rovnováhy s oceánem, který obsahuje řádově větší množství CO2 (včetně dalších forem uhlíku, které na něj mohou snadno přecházet). Není tedy v lidských silách obsah CO2 v ovzduší dlouhodobě výrazně odchýlit od rovnovážných hodnot. Výpočty používané IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu), které nesmyslně oddělují „přirozený“ CO2 od toho „z emisí“, vedou k nereálně vysoké meziroční variabilitě pohlcování CO2 „z emisí“ a nejsou proto věrohodným podkladem pro odpověď na otázku, kolik CO2 a dalších skleníkových plynů vypuštěných člověkem v ovzduší skutečně zůstane (přesněji: o kolik by byly koncentrace nižší, kdyby antropogenní emise nebyly).
„Uhlíková neutralita“, jako hlavní cíl současných opatření extrémně zasahujících ekonomiku, má tedy pouze ideologický význam, protože udržení určitých koncentrací CO2 a dalších skleníkových plynů by bylo reálné pouze v případě, že by se dlouhodobě významně neměnily teploty (a to ani z přirozených příčin).
Soustředění velkého úsilí na zabránění globálnímu oteplování musí mít tedy i za velmi příznivých okolností velice nejistý výsledek. Mnohem efektivnější je samotná adaptace na klimatické změny (což lidstvo dělá po celou dobu své existence). Důležité je rovněž úsilí věnované regionálnímu či lokálnímu klimatu, kde je již dopad lidské činnosti naprosto reálný (tepelné ostrovy, narušení malého vodního cyklu atd.). Odmítáme propagandu, že oteplování je a priori špatné a zvyšuje četnost extrémů všeho druhu, protože taková tvrzení zcela odporují geologickému záznamu i současným pozorováním (nelze popřít např. pozitivní vliv vyšších srážek i vyšších koncentrací CO2 na růst vegetace, včetně zemědělských plodin, v naprosto převažující části světa).
Mgr. Miloš Faltus, Ph.D. RNDr. Tomáš Fürst, Ph.D. RNDr. Pavel Kalenda, CSc. Mgr. Jiří Kobza RNDr. Dobroslav Matějka, CSc. Mgr. Václav Procházka, Ph.D. Mluvčí skupiny je dr. Pavel Kalenda: PKalenda@seznam.cz
