V § 69 tohoto zákona je uvedeno, že příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. To je právě to, o čem jsem se bavil i s panem Olivou. Než jsem se o tom s ním bavil, tak jsem sáhl po svých poznámkách z prvního ročníku studia češtiny na filozofické fakultě. Tam jsem našel: Jazyk je struktura schopná nést informaci. Jasně. Zároveň je to systém sloužící jako základní prostředek lidské komunikace. Má svá pravidla, ta pravidla se vyvíjela, stejně jako se vyvíjí celá společnost, a proto jsme někde v nějakém stádiu. Mezi taková pravidla v češtině patří i přechylování. Je to jedna ze zvláštností českého jazyka, neopakuje se v ostatních jazycích, trošku v některých slovanských, ale velice málo. To přechylování, troufnu si tvrdit, že v tom mluvnickém systému češtiny usnadňuje porozumění mezi námi.
Rozhodně tedy odmítám přijmout to, co tady už zmiňoval pan senátor Canov, že to rozhodně odmítám, nemyslím si, že to je nějaký relikt patriarchátu, což jsme tam slyšeli také ve sněmovně. Ani se tím nevytváří nerovné postavení, jak se nám někdo snažil domluvit, a korunu tomu nasadil jeden nejmenovaný poslanec, který prohlásil, že povinné přechylování příjmení je šikana, nikdo se žen neptá na jejich názor. Tak se ptám, kdo se ptá těch nebohých holčiček, které se čerstvě narodí, a bude jim někdo dávat mužské příjmení. Tak jsme se tedy rozhodli, máme to tady před sebou, tuto jazykovou vymoženost českého jazyka, české mluvnice, legislativně vymazat a nahradit ji korektním nepřechylováním příjmení. Na žádost, na přání kohokoli.
Údajně jsme se někam posunuli. Já si myslím, že ne. Jako příklad, tady si pomůžu trošku, pan předseda i pan místopředseda mi to jistě prominou... Všichni rozumíme sdělení: Horníková zdraví Vystrčilovou. A také že Vystrčilová zdraví na oplátku Horníkovou. Tomu všichni rozumíme. Budeme rozumět tomu, že Horník zdraví Vystrčil? Nebudeme. Prostě to je to, mluvím o tom pochopení a o tom, co to přechylování umožňuje. Jak je tedy český lid zvědavý a rýpavý a hravý a někdy i vtipný, tak už si s touto legislativní vymožeností pohrává. Onehdy jsem v naší hospodě na chalupě slyšel: Zítra na pivo nejdu, protože točí Maršál, ne Maršál. A Maršál neumí to pivo pořádně natočit. Anička Maršálová nebo její manžel Jarda Maršál? Oba to umí docela dobře. Ale český pivní štamgast samozřejmě si hned umí dělat legrácky z čehokoli. Navíc k tomu přidá samozřejmě jedovatou poznámku, jestli nemáme v Senátu něco lepšího na práci.
Vím, že to vypadá trošku směšně, až nesmyslně. Ale jenom odsud posud. Jistě všichni tušíme a cítíme, že taková celospolečenská tendence k hyperkorektnosti v něčem, a to víme všichni, může být lehce devastující. Toto uvádím na příkladu přechylování. Ale my jsme velmi často nuceni k té hyperkorektnosti v daleko závažnějších věcech. Toto je jenom otázka porozumění a domluvení. Já bych si tedy prostě přál, i když vím, že to už není zcela asi reálné, abych mohl posílat své studenty s omluvenkou za paní třídní učitelkou nebo panem třídním učitelem, ne za osobou, která učí. Docela rád půjdu k té své doktorce nebo doktorovi, ne k osobě, která léčí nebo předepisuje recepty. Tak to byla moje poznámka k tomu, prosím.