Ekonomika, navzdory profesionálním i amatérským sýčkům, poroste. Ne nijak závratně, určitě nebudeme světovým ekonomickým tygrem, ale poroste. Jestli to bude o 1,5 nebo o 2,2 procenta, to mi připadá vlastně trochu vedlejší. Podstatné je, že jakkoliv spousta lidí usilovně pracuje na šíření špatné nálady, tak realita je prostě daleko lepší, než jejich temná proroctví.
Mám pro rok 2020 jeden sen. Že si o hodně více lidí než letos uvědomí, v jak šťastné a pohodové zemi ve skutečnosti žijeme a že jejich neustálá potřeba vidět věci černě jim jenom kazí zažívání a životy.
A že jim to umožní mít rád svoji vlast (i s jejími chybami a také s tím, že v ní prostě žije, stejně, jako v jakémkoliv jiném státu, spousta lidí, kteří se jim nelíbí). To by mohlo přinést něco neuvěřitelně pozitivního, totiž trochu víc lásky a vzájemného pochopení do našich životů. Což by bylo skutečně fajn. Protože jak nám nechybí hmotné statky, tak nám chybí empatie.
Když mluvím o tom dostatku hmotných statků, tak pozor – je řeč o „průměru“. A jak je známo, tak člověk, který jednou stranou svého zadku sedí na ledu a druhou na rozpálené plotně si hoví (v „průměru“) velmi dobře. Trocha víc té empatie by mohla pomoci naší společnosti lépe chápat, že průměr je jedna věc, medián druhá a dolní decil třetí. A že spokojenost a stabilita společnosti se odvíjí od toho dolního decilu. Tedy od toho, jak se má desetina nejchudších. Protože jakkoliv nesporně platí, že tato společnost byla loni nejbohatší ve svých dějinách, mohla nejvíce spotřebovat, mohla nejvíce utrácet, tak zároveň bylo toto „hmotné“ štěstí rozdáno hodně selektivně a především je otázka, jestli vedlo k opravdovému štěstí a spokojenosti, pocitu bezpečí a jistoty. Trochu se bojím, že ne tak úplně.
Problém není tak zcela v peněženkách. Máme ho v našich hlavách.
Takže kousek toho mého snu pro rok 2020 také říká, že by bylo skvělé, pokud by naše společnost napříč příjmovými skupinami začala více pociťovat, že to, co skutečně potřebujeme, to nejsou další auta a větší řízky, ale více solidarity uvnitř naší země, více přemýšlení o její budoucnosti. Více přemýšlení o tom, že i když se hodně lidem žije skutečně dobře, tak pořád máme v naší zemi celé oblasti, kde je to spíše zmar a kde věci nejdou vpřed, ale od ničeho k ničemu. Že pořád máme stovky tisíc lidí v exekucích a že jen část z nich se do problému dostala čistě vlastní vinou, že mnoho z těchto předlužených lidí se stalo obětí podvodníků a lidských sket, které jsme nechali „v rámci zákonů“ ožebračovat naše spoluobčany. A že, jakkoliv jsme v posledních letech udělali docela dost pro nápravu situace, tak je to pořád málo.
Možná bych to přání pro rok 2020 shrnula do jedné věty: Ať se dokážeme na naši zemi dívat daleko častěji optikou těch, kdo nepatří k vítězům, ale jejichž životy jdou den ode dne ve strachu z nenadálých výdajů, ve strachu z toho, aby měli na školu v přírodě jejich dětí, aby měli na nájem a elektřinu. Ti úspěšní získají dva bonusy. Budou si daleko více vážit toho, co mají. A uvidí, že takhle úplně nemůžeme pokračovat, protože toto obrovské množství lidí na hraně nebo za hranou existenčních problémů naši společnost destabilizuje.
Přeji nám všem skvělý rok 2020. Třebas jenom s malým růstem ekonomiky, ale s velkým růstem vzájemného pochopení.
Kateřina Valachová
