Strávila jsem v čele ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy dva roky. Skutečně většinu z této doby jsem se zabývala diskusemi s politiky o dvou logických a provázaných věcech. První: školství je priorita priorit a bez kvalitního (což znamená také dobře zaplaceného) školství půjde tato země (jak se lidově říká) „do kopru". Druhá: Poslední desetiletí (a ono to ani předtím nebylo o mnoho lepší) ždímáme české školství a utratili jsme na jiné věci desítky a stovky miliardy, které měly být vynaloženy na vzdělávání. Pro mne z toho plyne logický závěr: Jediná rozumná cesta, jak české školství posunout vpřed, je začít ho KONEČNĚ financovat alespoň rámcově tak, jak si zaslouží.
Na okraj – oproti skutečně vyspělým zemím vydáváme na vzdělání velmi málo (měřeno procentem z HDP), jsme hluboko pod průměrem zemí OECD. Oproti průměru zemí EU (27) jsme zhruba o jeden procentní bod (HDP) pozadu, oproti nejvyspělejším státům minimálně o dva procentní body, za lídry zaostáváme o víc. Kdybychom se tedy chtěli dostat na výdaje průměru, museli bychom výdaje skokem zvýšit o zhruba 47 miliard korun. Kdybychom chtěli za školství platit z veřejných peněz takový podíl na HDP, jaký platí nejšetřivější z opravdu vyspělých zemí, museli bychom výdaje zvýšit o více než devadesát miliard korun. A kdybychom chtěli nasčítat dluh za posledních dejme tomu deset let, jaký vůči školství máme, tak je to minimálně 400 miliard korun.
Letošní rozpočet českého školství je rekordní. Nikdy jsme nevynaložili na vzdělávání českých dětí tolik, jako letos. A předchozí ministr financí slíbil další zvyšování výdajů – ano, je fakt, že jsem ho chvíli musela škrtit, ale podpořil ve vládě můj výhled na další roky. Jenže teď to skutečně vypadá tak, že stát zase bude utrácet za všechno možné a ušetří to na školách.
Navíc je k tomu používaná skutečně neférová argumentace. Třeba že jsou zbytečně drahé povinné maturity z matematiky. Já tedy nevím, co si kdo pod těmi výdaji představuje, ale v tom jsou obrovské peníze za další hodiny vzdělávání, za nové pomůcky, za vybavení a tak dále. Nebo šermování penězi na inkluzi. Drtivá většina z těch peněz není nových. Ty se utrácely v minulosti a nutně se budou utrácet i v budoucnosti. Jsou to peníze, které dětem a učitelům patřily dávno a jen se drze a bez dovolení „půjčovaly z kapes učitelů" (a proto se třeba učitelé divili, že i když jim stát „přidává„, v jejich peněženkách to není poznat). V podstatě jediné peníze „navíc“, které jsou v posledním školním roce spojené s inkluzí, jsou naopak peníze na podporu mimořádně nadaných dětí, jejichž úžasné talenty jsme dosud nedokázali rozvíjet odpovídajícím způsobem. Na ty se dříve vůbec nepamatovalo a tyto prostředky jsou opravdu nové.
Na co jde naprosto nejvíce peněz ve školství? Samozřejmě na platy a investice. Ale když nebudeme pořádně platit učitele, tak nedosáhneme jejich celkového zlepšení, zvýšení celkové kvality. Řeknu to jednoduše: Když bude průměrná mzda řidiče autobusu deset tisíc korun, kdo bude řídit autobusy? A investice? Některé školy a mateřské školky nám praskají ve švech, jiné těžko zaplníme. Oni se nám občané „nezodpovědně" stěhují a přemísťují, takže školství musí chodit za nimi. Tak to prostě je. Takže i když třebas máme celkovou kapacitu škol značnou, někde potřebujeme nové třídy a tělocvičny a jídelny.
Když jsem podala demisi, chodila za mnou spousta lidí a přišly mi stovky mailů, ať to nedělám, protože s mým odchodem padnou pod stůl i dohody o financích. Odpovídala jsem, že to není možné, že to přece ministerstvo financí slíbilo a potvrdilo. Nu, mýlila jsem se. A popravdě. Kdybych neodešla tehdy, tak tváří tvář současným pokusům o ořezání školních rozpočtů bych musela říci jediné: Pokud opravdu toto chcete uskutečnit, tak beze mne. Já u toho nebudu.
Takže vím, co budu dělat 1. září. Spolu s českými pedagogy od mateřských škol až po školy vysoké půjdu říci politikům, že šetřit na školství je skutečný zločin.
Kateřina Valachová
