Povinné předškolní vzdělávání není povinná školní docházka. S použitím selského rozumu by se to zdálo jasné. Ostatně již na první pohled to nejsou stejná slova. Ale? Pozor!!! Je to povinné!!! Hledej tedy čertovinu. To je takový náš zákon. Místní zvyk.
Od pěti let chodilo v poslední době do mateřské školy asi 90 procent dětí. Pro představu tedy zhruba 90 tisíc pětiletých dětí do mateřských škol chodilo, 10 tisíc tam z různých důvodů nechodilo. Byly v tak zvaných lesních školkách, v dětských skupinách, hlídacích klubech, nebo v zahraničí, nebo zkrátka doma se svými rodiči. A to z různých důvodů, například i finančních.
Zavedení pravidla předškolního vzdělání již od 5 let spolu s možností, že rodič zvolí individuální vzdělávání a ponechá dítě tam, kde bylo doposud. Vypadá v celku nevinně. Když tomu někdo nepřidá na dramatičnosti, tak by ani s tím nemusel být problém. Zvláště je-li cílem zlepšit úspěch našich dětí v základní škole nebo snížit počet odkladů startu povinné školní docházky. Kde je tedy ta čertovina?
Slovy klasika: Šedé paragrafy – zelený strom života. My lidé máme totiž úžasnou schopnost si vždy – aby byl úspěch zaručen – něco na sebe navzájem vymyslet. Ve školách a vzdělávání si pěstujeme oblibu v papírech. Proč? Nejčastěji z neporozumění paragrafům, z obav, že nám dá za uši rodič nebo inspekce nebo jen tak pro jistotu. Nebo jen tak z jednoduchého a pochopitelného důvodu, že když má v tisících mateřských školách něco začít platit, i přes tu nejpečlivější snahu všech zúčastněných to deset dní poté není všude na jedničku z hvězdičkou a vyšlapává se postupně ta přijatelná zelená cesta, jak na to, místo té šedé paragrafové.
Doporučení: Zaplašme čertoviny. Povolme zdravý selský rozum.
U povinného předškolního vzdělávání (říkejme předškoly) je to jednoduché. Rodiče oněch deseti procent dětí měli a mají letos jedinou povinnost: buď zapsat svoje dítě do mateřské školy, nebo zvolit jednou větou na jednom papíru individuální vzdělávání a ponechal si ten způsob dosavadní. Ať třeba v lesní školce nebo doma. Obnáší to pak jediné – domluvit si v podstatě jednu návštěvu příslušné spádové školky. Dalo by se říci: Na ukázku.
Dále platí, že předškola není povinná školní docházka (jak již odlišná slova napovídají).
A ještě k nejpodivnější věci, o které se ale nejvíc mluví, k omlouvání. Jednoduchost či složitost omlouvání záleží na zvyklostech té které mateřské školy a jak si toto zařízení nastaví pravidla. Pokud z toho někdo dělá složitý byrokratický systém plný „předepsaných" formulářů, tak si ho dělat nemusí. Žádný takový systém není „centrálně" předepsaný a „centrálně" vyžadovaný.
P.S. Děkuji za mnohá upozornění v diskusi, původně jsem měla v začátku textu „parafrázi Járy Cimrmana“, nějak mi to automaticky naskočilo, když jsem text psala – a špatně. Samozřejmě je to pohádka Byl jednou jeden král… No, stane se.
Kateřina Valachová
Blog vyšel 13. září 2017 na Idnes.cz
Zdroj: cssd.cz
