Na Primě jsem nedávno uvedl: "Valorizaci penzí bychom řešili dříve, než ji tato vláda začala řešit... Dlouhodobě prosazujeme systém chilských důchodů. Lidé v rámci něj přesně ví, jak si spoří ve svém vlastním důchodovém fondu."
Co to v praxi znamená? Všechny úpravy v tak citlivé otázce důchodů, musí nabízet ti, kteří se chovají čestně, říkají věci na rovinu a vzorně šetří v první řadě sami na sobě. Jen takový politici mohou bez větších problémů prosadit systémové změny v choulostivé otázce, které by krátkodobě mohli znamenat pomalejší růst důchodů, než předpokládal zákon, ale byly by skutečným řešením.
Jaké konkrétní kroky by to přineslo? Kdyby Svobodní v roce 2021 nastoupili do vlády, prosazovali by v první řadě zavedení důchodového systému, který v Chile funguje přes 40 let a vykazuje daleko méně problémů než systém průběžný. Takový systém umožňuje, aby otázka důchodů nebyla v rukou ohebných politiků a každý mohl zcela transparentně vidět, kolik má na svém účtu, kdy půjde do důchodu a kolik bude pobírat.
Pokud by se nám tuto skutečnou reformu penzijního systému nepodařilo prosadit v rámci koalice, řešili bychom situaci hned, nikoliv až na jaře roku 2023. Trvali bychom přitom na dvou základních principech. V první řadě bychom museli jako vláda ukázat ochotu šetřit sami na sobě, a teprve v návaznosti na to, bychom provedli takové změny průběžného systému, které by skutečně napravily neudržitelný vývoj.
Pokud budeme používat průběžný důchodový systém, je nezbytné navázat valorizaci na automat, který bude postavený v nějaké míře na růstu mezd či růstu odvodů do státního rozpočtu, nikoliv na inflaci či HDP, které se s příjmy do státního rozpočtu mohou zásadně rozcházet, což bude nutit politiky neustále nějak nesystémově zasahovat do důchodů. Důchody by rostly i v návaznosti na tyto parametry, avšak daleko přirozeněji. Státní rozpočet měl totiž v roce 2023 historicky nejvyšší příjmy, a to jen potvrzuje, že jádro problému veřejných financí leží na straně výdajů obecně a rozhodně nejen v důchodech.
Chyb v rámci samotného důchodového systému se však stalo mnoho. Nejprve byl chybně postaven automat zejména na inflaci. Později chybovali Maláčová s Babišem, když rozdávali rouškovné 5000 Kč, aby si koupili hlasy seniorů. A naposledy chybovala současná vláda, když účelově důchody neřešila. Premiér v roce 2022 opakovaně lhal o tom, že do důchodů se zasahovat nebude, a pak vláda provedla zásah zcela necitlivě a retroaktivně.
Jako poslední selhal Ústavní soud, který si spletl role. Místo hlídání "ústavnosti" řešil daleko více otázku "napravování politických chyb" a "udržitelnosti veřejných financí", což rozhodně není jeho základní úkol. Ústavní soud se totiž nezřizoval od toho, aby plnil roli, kterou může plnit Senát či lidové veto, ale aby hlídal ústavnost postupu vlády a Parlamentu. Tím, že rozhodl tak jak rozhodl, otevřel Pandořinu skříňku, kterou si nedovolil otevřít v roce 2011, když v obdobné kauze ohledně stavebního spoření rozhodl zcela opačně, a možná nás kvůli tomu čekají ještě velké věci.
Rozhodnutí ústavního soudu mě mrzí o to více, že mě soudce zpravodaj docent Šimíček učil a velmi podnětně zapůsobil na moji diplomovou práci. Toto odchýlení se od 12 let starého rozhodnutí ohledně stavebního spoření tak pro má jediné vysvětlení. Buď je tak zásadní změna personálního složení nebo si Ústavní soud nějak genericky hledá jiné role, než jen hlídání ústavnosti, což mu určila Ústava. Obojí je jasná zpráva o tom, že je daleko více než dřív potřeba neopravovat parametry ale systém, který by nás měl před překotnými změnami chránit. To se týká nejen posílení Ústavy, ale i hledání cesty, jak nahradit průběžný důchodový systém, který bude mít s očekávaným demografickým vývojem stále větší problémy. Já nabízím inspiraci v plynulém přechodu chilský systém a ještě nikdo mi neukázal lepší cestu.
