Proč ČR dává azyl nelegálům?
Paní Šojdrovou moc nemusím, ale poukázala na zajímavou věc - jaktože dáváme azyl nelegálním migrantům když ANO prohlašuje že žádného nelegála nevezmeme? Paní Šojdrová řekla toto: „Mezitím Česká republika loni udělila 47 azylů a doplňkovou ochranu 120 dospělým, z toho asi 50 syrským uprchlíkům, kteří přišli do České republiky de facto ilegálně. Já nechci dělat nějakou partyzánštinu a brát do České republiky nelegálně děti bez doprovodu. Z 37 v podstatě ilegálních, nezletilých bez doprovodu, většina v Česku zůstala a dostala trvalý pobyt,“Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/syrie-sirotci-sojdrova-kdu-csl-recko-uprchlicke-tabory.A190328_145515_domaci_kop
Když sem přichází Syřané, tak přece procházejí přes bezpečné země, mají požádat o azyl tam. Proč nám ANO lže a dává azyl těm kterým jej nemá dávat?
František Černoch
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Opatřil jsem si všechny dostupné statistiky a obávám se, že nevím, jak paní Šojdrová došla k číslu 50ti nelegálních syrských uprchlíků s uděleným azylem.
Podrobné zprávy ministerstva vnitra o situaci v oblasti migrace za roky 2017 a 2018 obsahují následující fakta. V roce 2017 byl nelegální pobyt na území ČR zjištěn u 185 cizinců, kteří požádali o azyl na území ČR, z toho u 6 občanů Sýrie. V roce 2018 byl nelegální pobyt na území ČR zjištěn u 216 cizinců, kteří požádali na území ČR o azyl, z toho u 8 občanů Sýrie. V obou letech tedy z tzv. „nelegálů“ požádalo o azyl jen dohromady 14 Syřanů. Vás jistě zajímá počet Syřanů, u kterých byl zjištěn nelegální pobyt, a následně zažádali o mezinárodní ochranu, kterou i obdrželi. Vezmeme-li v úvahu délku azylového řízení, připadají ve vztahu k roku 2018 v úvahu zjevně jen žadatelé za rok 2017 a 2018. Otázka tedy zní, kolik z 14 žádajících Syřanů azyl nakonec obdrželo. Vězte, že bohužel taková statistika neexistuje. Z prosté úvahy však plyne, že i kdyby někdo z ilegálních migrantů ze Sýrie azyl nakonec dostal, nemohlo jich být 50, jak tvrdí paní Šojdrová.
Institut mezinárodní ochrany (zahrnuje i azyl) je určen pro všechny, kteří splní zákonem stanovené podmínky. Každá žádost o mezinárodní ochranu je vždy posuzována individuálně a řízení probíhá v souladu s platnou národní a mezinárodní legislativou i Ženevskou úmluvou o uprchlících. Osoba, která dorazí na území kteréhokoliv státu EU, byť bez platných dokladů, s úmyslem o mezinárodní ochranu požádat, není v tomto kontextu považována za osobu zneužívající azylovou proceduru. V situacích, ve kterých se uprchlíci nachází, často nemají možnost potřebné doklady získat, a ze své země doslova prchají. Pokud je následně v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázáno, že osoba měla legitimní důvody k odchodu ze své země, je jí mezinárodní ochrana přiznána i přes to, že vstoupila nelegálně do země, ve které hledá ochranu. Jinými slovy, pokud je této osobě mezinárodní ochrana udělena, nejde o zneužití azylového systému.
Jinou situaci představují osoby, které záměrně zneužívají azylových procedur k legalizaci pobytu na území. Typickým příkladem je osoba, která měla na území státu povolen legální pobyt, ovšem toto povolení k pobytu vypršelo a osoba se tak na území státu ocitá v nelegálním postavení. Dále však vykonává činnost, pro kterou zde povolený pobyt měla, až do chvíle, kdy je odhalena příslušnými orgány. V tuto chvíli požádá o mezinárodní ochranu, protože tak může po dobu celého řízení o udělení mezinárodní ochrany na území státu legálně pobývat. V konečném důsledku je ale s vysokou pravděpodobností její žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta, protože nejsou shledány žádné důvody pro její udělení. Stejně tak se může jednat o osobu cestující za lepším životem do Evropy, která v prvním státu, do kterého dorazí, požádá o mezinárodní ochranu, aby se tak dostala do legálního postavení, a následně cestuje do jiné země Schengenu, kterou si předem vytipovala jako svou cílovou destinaci. Ovšem k takovému chování ji podaná žádost o mezinárodní ochranu neopravňuje. Pokud je taková osoba na území jiného státu zjištěna, je navrácena zpět do země, ve které původně o mezinárodní ochranu požádala, a to v souladu s Dublinským nařízením.
