já jsem překvapen v situaci, kdy zde chceme se kompetentně bavit s vládou o tak závažných situacích jako je deficit státního rozpočtu, o tak závažných věcech, které jsou uvedeny ve zprávě nezávislého Nejvyššího kontrolního úřadu, že vláda tímto bohorovným způsobem přistupuje k této debatě a k tomu, že není potřeba slyšet ani hlasy opozice, ani hlasy vlastních poslanců, protože předpokládám, že do té debaty o takto závažných věcech se mají zapojit všichni členové této Sněmovny.
Chci tady ale jasně na začátku říci, že tato mimořádná schůze se vymyká nějakému běžnému soupeření mezi vládou a opozicí. Alespoň tak to čtu já. Nesešli jsme se tady kvůli rozdílům v politických názorech, nesešli jsme se tu kvůli standardní opoziční kritice vlády. Scházíme se kvůli tomu, že vláda, kabinet ohrožuje samy základy fungování naší země. Ohrožuje naši budoucnost, ohrožuje víru občanů v právní stát.
Tato vláda skutečně dosáhla smutného primátu. Povedlo se jí najednou ohrozit tři pilíře fungujícího slušného státu. Spravedlnost, budoucí prosperitu a schopnost vládnout. Tato vláda, přestože vládne v době ekonomického růstu, není schopna rozumně hospodařit a žene zemi do neomluvitelně vysokého deficitu veřejných financí. A to přesto, že vytáhla bezmála 20 mld. z fondu, který mohl sloužit například k rozjezdu důchodové reformy.
Tato vláda vládne způsobem, že vlastně nevládne. Máme tady zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu a ta je dlouhým výčtem nesplněných vládních slibů, opomenutí a nezdarů. Já za sebe říkám, že je to velmi neveselé čtení. A tato vláda má ve svém čele premiéra, který čelí nejen trestnímu stíhání a kolosálnímu střetu zájmů, ale je i v podezření, že zneužívá své moci, aby se vyhnul spravedlivému procesu. A právo tady musí platit pro všechny. Budoucnost se nemá projídat, jak jsme toho bohužel svědky. Vláda má dobře vládnout a toto všechno je zde ohroženo. A my chceme od vlády slyšet odpovědi. Pokud tady padají otázky, chceme znát odpovědi, protože mimochodem, jak už to říkal Tomáš Garrigue Masaryk, demokracie je diskuse. Proč tedy zde tuto diskusi nechceme vést? Demokracie nepanuje, ale opravuje, i to jsou slova prvního prezidenta. A demokracie spočívá v mravnosti. Tak tedy diskutujme, opravujme, hledejme mravnost a obecné dobro, protože jsem přesvědčen o tom, že to je cílem a povinností nás všech bez ohledu na to, v jakých lavicích a v jakých politických tričkách zde sedíme.
Jsme si jako poslanci plně vědomi naší spoluodpovědnosti za nejen aktuální, ale i budoucí vývoj České republiky. Bereme ji vážně, očekávají to od nás, tedy od celé Sněmovny, i všichni spoluobčané. V rámci dělby státní moci platí jasné vztahy, vláda - exekutiva je odpovědna za své konání Sněmovně, která jí vyslovuje důvěru. Je tedy zcela logické a doufám, že i pro vládní poslance nepřekvapivé, že Sněmovna a zvlášť opozice chce využít své pravomoci a klade vládě otázky, na které chce znát odpověď. Ne kvůli sobě, ne kvůli nám, ale kvůli veřejnosti, která má právo vědět, proč vláda koná, nebo proč vláda nekoná, proč vláda rozhoduje, nebo proč vláda nerozhoduje. Bohužel jedinou odpovědí na opakovaně kladené otázky směrem k vládě je mlčení, odmítání zařadit opakovaně body na program řádné schůze Poslanecké sněmovny a pro nás je tento postup nepřijatelný. My odmítáme to, aby se vláda promlčela až k problémům, které i s ohledem například na příznaky ekonomické stagnace evidentně přijdou. Ekonomický cyklus je tady neoblomný a tvrdá data například z Německa, se kterým je naše ekonomika spojena téměř pupeční šňůrou, jsou bohužel nepříznivá. Původně predikovaný růst HDP v Německu 1,6 % byl už v prvním čtvrtletí tohoto roku snížen na 0,6, o celý jeden procentní bod.
Když tedy vláda odmítá komunikovat, je potřeba se ptát. Já bych byl velmi rád, kdyby tato vláda vzala naši výzvu vážně a půl dne se kompetentně bavila i s opozicí, aby se nebála vyslechnout kritické názory, aby pochopila, že nám jde o společnou věc. Bohužel z dosavadních vyjádření mám ale pocit, že vláda je jedním velkým pštrosem, který pouze vytrvale strká hlavu do písku před řešením skutečných problémů, problémů, které pálí občany této země. Ano, bohužel tato vláda je odkladačem slibů. V roce 2015 - jeden příklad za všechny - to byl premiér Andrej Babiš, který slíbil, že do června roku 2015 představí strategický rámec důchodové reformy. Dámy a pánové, dneska je 25. dubna 2019 a já se ptám, kde, pane premiére, máme ten strategický rámec důchodové reformy. Vzpomeňme si na spanilé jízdy pana premiéra po krajích a jeho paletu slibů komukoliv cokoliv. A výsledek? Vláda buďto jenom slibuje a neplní a nebo, když se pokouší své sliby splnit aspoň trochu, činí tak na úkor veřejného zadlužování. Chtěli byste rozdávat, ale netušíte, kde na to vzít.
Do toho se promítá i chaotické personální řízení, kde na postu ministra spravedlnosti má tato země již čtvrtého ministra za posledních devět měsíců. Členové a členky této vlády se ve svých funkcích točí rychleji než apoštolové na Pražském orloji. Skutečně toto může pomoci personální stabilitě tak důležitého rezortu, jako je rezort spravedlnosti? Skutečně to přináší vědomí právní jistoty v České republice? Skutečně to působí důvěryhodně vůči jednotlivým článkům justice? Čeká se na klíčové reformy. Já bych připomněl jednu za všechny - exekuce, exekuční řád, zákon o státním zastupitelství a další. Kdy se jich z takto destabilizovaného rezortu skutečně dočkáme? A tady, dámy a pánové, nejde o nějakou akademickou diskusi, tady se jedná o narovnání exekučního prostředí, na které čeká víc jak 800 tis. lidí v exekuci, jde o úpravy systému zastavování nezákonných exekucí a takto bych mohl pokračovat dál. A když chtějí s řešením přijít poslanci, tak se vláda brání tím, že chystá své vlastní řešení. A když s ním má přijít, tak premiér bez vědomí koaličního partnera vymění ministra, který bez jediného skandálu a s velkou odbornou erudicí a hlavně zájmem a pracovitostí ten rezort vedl. A do spekulací o dalších souvisejících okolnostech, které v osobních příbězích, nejen pane premiéra, tato vláda vleče u nohy jako kouli, se ani raději nebudu pouštět. Kdyby pan premiér řídil své firmy tak schopně, jako vede tuto vládu, jsem přesvědčen o tom, že by už dávno zkrachovaly.
Přitom se náš stát nachází, a to je potřeba také říci, v relativně velmi pozitivním období. Výsledky uplynulého roku 2018 ukázaly, že České republice se dařilo. Období hospodářského růstu se promítlo v pozitivních makroekonomických údajích státu souvisejících ať už s růstem hrubého domácího produktu, spotřebou domácností, poklesem nezaměstnanosti či poklesem podílu státního dluhu na HDP. Vysoká domácí spotřeba byla tažena růstem mezd a platů v soukromé i veřejné sféře, i zvyšující se aktivitou veřejného sektoru, odrazem toho bylo zvýšení příjmů státu, zejména těch daňových, včetně příjmů z pojistného na sociálním zabezpečení. Za těmi výbornými makroekonomickými výsledky a výsledky státního rozpočtu se však již dlouhodobě skrývají systémové překážky, které budou ovlivňovat výsledky České republiky a její konkurenceschopnost do budoucna. Příznivé výsledky rozpočtu za rok 2018 nepředstavují záruku zdravých veřejných financí v dlouhodobém horizontu. A tady skutečně můžeme zalistovat ve zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu, protože ten jasně a srozumitelně upozorňuje na to, že rostou běžné výdaje a dosud vázne uskutečňování strategických investic, realizace důležitých reforem, které jsou stále spíše obsaženy v koncepcích a někdy ve strategických dokumentech, namísto toho, aby tyto reformy byly skutečně představeny a skutečně realizovány. Je to logické. Jak by vláda v tomto stavu mohla něco podobného prosadit? Stačí se podívat na programy zasedání vlády. Lupou by bylo potřeba se podívat, abychom nalezli zásadní vládní předlohy. Je to vláda údržby, je to vláda transpozic evropských směrnic, ale ani na prahu druhého roku její existence nevidíme žádné zásadní společností očekávané právní předpisy a normy.
K negativním faktorům patří také neefektivní způsob hospodaření státu a nízká výkonnost státní správy v některých oblastech. V roce 2018 na dlouhodobou neudržitelnost veřejných financí upozornila vládu také Národní rozpočtová rada, která za hlavní riziko považuje nesoulad mezi nastavením legislativy, budoucím demografickým vývojem a oddalováním důchodové reformy. Podle projekce obyvatelstva České republiky bude v roce 2020 v České republice žít zhruba 2,1 mil. obyvatel starších 65 let, ale v roce 2030 se předpokládá, že to bude už cca 2,4 mil. obyvatel. Stát především nevyužil období hospodářského růstu pro sestavení rozpočtu, který by byl alespoň vyrovnaný a zohledňoval principy hospodářského cyklu. Současně je vysoká závislost plnění státního rozpočtu na růstu ekonomiky a podceňování rizik růstu průběžných, respektive mandatorních výdajů státu. Sestavování rozpočtu je nadále postiženo nepřesností s převažujícím podceňováním příjmů, ale i neplněním výdajů. To se potvrdilo opět výraznými rozdíly mezi schváleným rozpočtem a skutečností. Ačkoliv příjmy státního rozpočtu od roku 2014 do roku 2018 vzrostly téměř o 270 mld. korun, plánované saldo státního rozpočtu se v těchto letech snížilo jen o 62 mld.
V roce 2018 dosáhl rozdíl mezi schváleným rozpočtem a skutečností téměř 53 miliard korun. Negativně lze rovněž hodnotit, že meziroční nárůst běžných výdajů státního rozpočtu ve výši 86,5 miliard byl vyšší než nárůst daňových příjmů ve výši 84,8 miliardy korun. I toto vytváří rizika pro udržitelnost hospodaření s prostředky státního rozpočtu v budoucích letech.
Oddalovány jsou důležité reformy a plnění strategických cílů směřující například ke zjednodušení daní, zefektivnění správy daní směrem k poplatníkům, otevírání trhů veřejné železniční dopravy, rozvoj silniční infrastruktury, elektronizaci veřejné správy, k lepšímu ovzduší dosahování úspor energií, ale také v rámci podpory malých a středních podniků. Jako příklad lze uvést, že v oblasti dopravní infrastruktury se síť dálnic v roce 2018 - a tady to je moc dobře známo, protože to tady opakovaně zaznívá - se podařilo dálniční síť rozšířit o pouhé čtyři kilometry nových dálnic. Z pohledu efektivnější správy daní směrem k poplatníkům nebylo dosaženo významného pokroku, když zákon o dani z příjmů nebyl zjednodušen a v České republice musejí firmy na splnění daňových povinností věnovat podstatně více času. Vláda slibovala výrazné zjednodušení, paušální odvody, a dnes se dozvídáme i z úst paní ministryně, že tyto sliby neplatí, že je potřeba je odložit a že možná někdy příště. A já se ptám, v kterém roce. V kterém roce a kdy budou tyto sliby vůči našim podnikatelům skutečně splněny? Hospodaření státu nepostoupilo směrem k dobré praxi ani v některých dalších oblastech, které souvisejí s úrovní řízení a kontroly odpovědných orgánů. Důsledkem je, že státní správa v řadě oblastí není efektivní a plnění nezastupitelné role státu k naplňování společenských potřeb nefunguje.
Je zřejmé, že nízká výkonnost veřejné správy limituje celkovou konkurenceschopnost České republiky. Potvrzuje to i mezinárodní srovnání. Podle pravidelného hodnocení konkurenceschopnosti zemí prostřednictvím globálního indexu konkurenceschopnosti, který zveřejňuje Světové ekonomické fórum, si Česká republika v roce 2018 vůbec špatně nevedla. Umístili jsme se na 29. místě ze 140 hodnocených zemí. Její pozice se zlepšila o tři pozice oproti předchozímu roku. Co však, a to je důležité, co však konkurenceschopnost ovlivnilo negativně, byla výkonnost veřejného sektoru. Podle dílčího ukazatele výkonnost veřejného sektoru, který je součástí celkového indexu, obsadila Česká republika až 97. místo a v rámci zemí Evropské unie 24. pozici z 28.
Co tedy můžeme shrnout z té zde zmiňované a vládou nereflektované Zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu? Stát nevyužil období hospodářského růstu pro sestavení rozpočtu, který by byl alespoň vyrovnaný a zohledňoval principy hospodářského cyklu. Oddalovány jsou důležité reformy a plnění strategických cílů, které by směřovaly například ke zjednodušení daní, zefektivnění správy daní směrem k poplatníkům, otevírání trhů veřejné železniční dopravy, rozvoj silniční infrastruktury, elektronizaci veřejné správy. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Přetrvává formalismus, neplnění povinností, narůstající byrokracie, neefektivní procesy, nízká výkonnost veřejné správy. To všechno limituje konkurenceschopnost České republiky.
Druhý bod, druhá věc, taky velmi zásadní - státní rozpočet. Březnový deficit. Březnový deficit je nejhorším výsledkem státního rozpočtu od roku 2012. Ve schodku rozpočtu se odráží například citelný nárůst počtu zaměstnanců placený ze státního rozpočtu, k němuž došlo, aniž by jej kompenzovala adekvátní úsporná opatření. Zaměstnanců placených ze státního rozpočtu je o 17 tisíc více než v loňském roce. A těchto 17 tisíc prostě nežije nikde ve vzduchoprázdnu. Vládní výdaje se celkem oproti loňsku zvedly o 13 %, což je v porovnání s růstem ekonomiky i s vývojem rozpočtu v předchozích letech nezvykle vysoké tempo. Příjmy stouply oproti loňsku k prvnímu čtvrtletí pouze o 5 %. Je tam tedy rozdíl 8 %. Vláda si i tak schodek vylepšila projedením, do slova a do písmene projedením 18 miliard z rozpuštěného Fondu národního majetku. Místo 28 miliard jsme tak na 9 miliardách, ale to jenom za první čtvrtletí tohoto roku 2019. Trvalé navyšování mandatorních výdajů při současném už viditelném poklesu tempa hospodářského růstu je cestou do slepé uličky, nebo možná spíše cestou proti zdi.
Určitě je správné v době ekonomického růstu podpořit některé klíčové věci, jako je třeba růst důchodů. My nekritizujeme vládu za to, že přidává důchodcům, ale za to, že to dělá nesystémově a v podstatě jim rozdává peníze jejich vnuků. Všichni víme, že současný důchodový systém je dlouhodobě neudržitelný. Nakonec to konstatovala i Zpráva Národní rozpočtové rady. Ale ptám se, proč by si s tím kdokoli z vlády lámal hlavu. Premiér řeší úplně jiné věci a komise pro spravedlivé důchody již předem avizuje, že nemá ambici přijít se skutečnou a potřebnou důchodovou reformou, ale bude řešit jen dílčí věci.
Problémy s financováním sociálních služeb tady nakonec už byly projednávány a přiznává je i paní ministryně Schillerová, stejně tak jako na ně upozorňuje Ministerstvo práce a sociální věcí. Nejsou zde pokryty výdaje na sociální služby. V současnosti sociálním službám chybí už dohromady 3,1 miliardy korun. Chybějící částka je způsobena jednak částečným výpadkem evropských zdrojů, těch tzv. individuálních projektů, a taky zvýšením příplatku pracovníkům v sociálních službách na základě změny nařízení vlády z prosince loňského roku a potom samozřejmě také nedostatečnou kompenzací zvýšení základních platových tarifů, ale i zvýšenými výdaji v souvislosti s probíhající reformou psychiatrické péče. Ze všech krajů České republiky k nám putují informace, že schválené dotace na provoz sociálních služeb jsou nedostatečné. Navíc problémem není jen nízká dotace na sociální služby, ale také dlouhodobě podfinancovaná zdravotní péče jak v pobytových, tak v terénních službách. Sečteme-li všechna tato rizika, bohužel reálně hrozí omezení služeb. Pravděpodobně v září budou muset charity, diakonie, ale dneska už i ti velcí poskytovatelé začít propouštět ty, kteří se mají starat o ty, kteří se o sebe postarat nemohou.
Ptám se, jakým způsobem zajistíme služby pro cca 1 milion našich spoluobčanů, kteří se o sebe postarat nemohou a kterým jsou služby ať už těch velkých, nebo těch malých poskytovatelů určeny. Ano, tento 1 milion, a podotýkám, s rodinnými příslušníky to je zhruba 2,5 milionu obyvatel České republiky, tak tito lidé, kteří jsou často upoutáni na lůžko, tak ti nepůjdou protestovat před Strakovku, ti nepůjdou protestovat před Parlament. Ale proto jsme tady my, abychom se ozvali, abychom připomněli, že vláda bohužel to jediné, co zatím provedla a co umí, je jenom rozdávání peněz bez jakékoli koncepce. Důchodovou reformu asi nepotřebujeme a sociální služby taky ne. V důsledku špatného financování a chyb této vlády hrozí naprostý kolaps právě v této klíčové oblasti, a to jsou sociální služby.
Já bych chtěl všem našim nemocným, všem našim seniorům jasně říct, že my jako opozice, my jako KDU-ČSL na ně na rozdíl od této vlády nezapomínáme a uděláme všechno pro to, abychom přiměli vládu k dofinancování sociálních služeb tak, aby tento kolaps, který zde reálně hrozí, nenastal.
Co říci na závěr? Pan premiér se vždycky holedbal tím, že on přišel řídit stát jako firmu, že přišel řídit stát, aby fungoval efektivně. Tento výsledek dokazuje, že to nedokázal. Požadavky Ministerstva financí na snížení počtu úředníků o 10 % a provozních úspor resortů ve výši 50 miliard jsou dokladem toho, že jeho úředníci už tuší, že bude zle. Analyzují, jak jde ekonomické prognóza pomalu dolů a současně neustále rostou mandatorní výdaje. Je to téměř panická reakce. Přesto se vláda stále tváří, že všechno je v pořádku, na Titaniku se tančí a nic se neděje. Zjevně také trvalá neschopnost státu realizovat naplánované investice, které nám mohly v době ekonomického růstu připravit konkurenční výhodu pro horší časy. Tento čas vláda trestuhodně promarnila. Kde je digitalizace státní správy? Kde je nová dopravní infrastruktura? Kde jsou další kroky, na které oprávněně upozorňuje i Nejvyšší kontrolní úřad?
Rád bych tady, jak tady zaznělo i při jiných příležitostech, podobně jako kolegové z ODS označil tuto vládu za levicovou a to nejenom kvůli jejím politikám a podpoře ze strany KSČM. Bohužel to nemohu takto učinit. Slušná levicová vláda totiž aspoň tuší, kde vzít peníze na zvýšené výdaje státního rozpočtu a má i plán masivních veřejných investic.
Tato vláda nemá ani jedno, ani druhé. A proto se musím ztotožnit s jedním z těch starších hesel hnutí ANO 2011 o tom, že Češi jsou schopný národ, ale řídí nemehla. Ano, pane premiére, měli jste v tomto volebním heslu před lety pravdu, která se teď skutečně naplno ukazuje.
A na úplný závěr, dámy a pánové, rád bych se s vámi podělil o jednu zkušenost. Víte, o čem sním, když v posledních třech týdnech aspoň trochu spím? Sním o tom, že tato země bude mít vládu s jasnou strategií a vizí, která jenom nerozhazuje peníze jako předvolební dárky a nekupuje si hlasy voličů za budoucí peníze našich dětí. Bohužel stále to je zatím jenom sen.
Děkuji za pozornost.
