Souhrnně by se možná daly označit jako příprava pro život. Spadá sem, kromě jiného, sociální gramotnost, tzn. umění žít s ostatními, respektovat a tolerovat jejich různosti a odlišnosti, vycházet s lidmi různé povahy a názorů. Patří sem dnes tolik potřebná lidská solidarita, vzájemná úcta a respekt, výchova k tomu vzájemně si pomáhat. Součástí je i rozvíjení schopnosti týmové práce, střídání a přijímání různých rolí v kolektivu, zdravé sebevědomí i pokora, ale také učit se společně řešit problémy, diskutovat, obhajovat vlastní názor a přijímat argumenty druhých, překonávat překážky, ale i držet při sobě a táhnout za jeden provaz a zároveň, pokud je to potřeba, umět říci „ne“. Bez významu není ani prožívání společných zážitků na školních akcích, výletech a exkurzích, na školách v přírodě. O to všechno děti vyloučené ze školní docházky přicházejí.
Zastánci individuálního vzdělávání paradoxně na jednu stranu hlasitě horují pro integraci, respektive inkluzi žáků s různým druhem a stupněm postižení, prostě pro jejich začlenění do běžných tříd, na druhou stranu navrhují možnost a rozšíření vyčleňování žáků ze školního prostředí do domácí výuky, jen proto, že si to někteří rodiče přejí. Nemyslím si, že by to bylo v zájmu dítěte a nemohu souhlasit s argumentem, že hodiny denně strávené se svými vrstevníky ve škole lze pro získávání sociální gramotnosti jednoduše nahradit účastí v zájmových aktivitách. Dítě nemůže být neustále ve skleníku. Jednou se ocitne v běžném životě a mělo by být na to připraveno.
Opominout bychom neměli ani význam každodenní docházky do školy v souvislosti s ochranou jeho zdravého vývoje a bezpečnosti. V žádném případě nechci podezírat rodiče, které v současné době vzdělávají své děti doma, že jim ubližují, případně že by chtěli jejich zdravý vývoj nějak poškodit. Nelze si však zakrývat oči před tím, že jsou případy zanedbávání a týrání dětí, ale i možnost, že se mohou se dostat pod vliv různých náboženských sekcí. Právě tady sehrává škola a pedagog významnou roli při včasném odhalování rizikových jevů.
Dalšími argumenty, které svědčí v neprospěch individuálního, tedy domácího vzdělávání, prostředí, v němž je žák vzděláván. Těžko může výuka v bytě nahradit prostorové a materiální vybavení ZŠ (chemické a fyzikální laboratoře, kde žáci provádějí různé pokusy, biologické a další odborné pracovny, jazykové posluchárny, tělocvičny, hudebny, výtvarné pracovny, interaktivní tabule).
Z výroční zprávy ČŠI za rok 2013-14 vyplývá, že zajištění odpovídajících prostorových a materiálních podmínek představuje jeden ze základních předpokladů škol k uskutečňování základního vzdělávání. Z finančních prostředků získaných z různých projektů se 86% škol navštívených ČŠI vybavilo moderními technologiemi, stále víc vyučujících běžně využívá datovou projekci pro prezentaci a názorné zobrazení učiva, zařazují interaktivní úlohy nebo vytvářejí pro žáky webové aplikace. Dobré vybavení českých škol dokládají i zjištění z mezinárodních šetření PISA a TIMSS.
A konečně nemohu nezmínit fakt, že rozšířením možnosti individuálního vzdělávání i na 2.stupeň základní školy, k čemuž směřují některé pozměňovací návrhy, dochází k naprosté degradaci povolání učitele, o jehož kvalifikaci jsme zde tak bouřlivě diskutovali v rámci projednávání zákona o pedagogických pracovnících. Překvapujeme mě, že právě ti poslanci a poslankyně, jenž prosazovali bezpodmínečně patřičnou kvalifikaci na všech školách bez výjimek, dnes se stejnou vehemencí prosazují vzdělávání žáků rodiči, kteří tyto požadavky na kvalifikaci a aprobovanost nesplňují.
Návrhem tak dochází k narušení rovnosti v přístupu ke vzdělání, ať už jde o možnost využívat moderní vybavení škol či o to, kdo a s jakými odbornými znalostmi žáka vyučuje. Zda rodič bez patřičného vzdělání či kvalifikovaní a pro ten který předmět aprobovaní učitelé, kteří absolvovali minimálně magisterské studium na pedagogické fakultě či na dalších vysokých školách připravujících budoucí učitele.
A připomínám, že tím jejich studium nekončí. Průběžně po celou dobu vykonávání své pedagogické činnosti se účastní různých forem dalšího vzdělávání. Učitelé nejen, že dobře znají svůj obor, respektive předmět, který vyučují, ale také didaktiku, metodiku a psychologii dítěte daného věku, mají přípravu ze speciální pedagogiky, což je velmi důležité, protože v populaci je značný počet dyslektiků, dysgrafiků, dysortografiků, dyskalkuliků a žáků s dalšími specifickými poruchami učení i chování.
Mají tyto potřebné znalosti rodiče, kteří by měli své děti vzdělávat? Pedagogové zahrnují do výuky různé metody a formy práce, skupinové vyučování, aktivizující metody, práci v týmu, což je důležitá kompetence pro život, problémové úlohy, to vše s ohledem na individuální potřeby žáků. Zásadně tak nemohu souhlasit s tvrzením paní poslankyně Jermanové, že domácí vzdělávání má vyšší efektivitu než vzdělávání ve škole. Její tvrzení není opřeno o žádný relevantní výzkum ani poznatky skutečných odborníků. A pokud jde o vyjádření paní kolegyně Putnové, že školský výbor projevil v této záležitosti značnou shodu, musím říci, že návrh na rozšíření individuálního vzdělávání na 2. stupeň základní školy prošel o jeden jediný hlas.
Klub KSČM s individuálním vzděláváním nesouhlasí z důvodů, které jsem tady uvedla. Ojedinělé případy, kdy žák z důvodů zdravotních, případně proto, že je dlouhodobě s rodiči v zahraničí, je ošetřeno už dnes a není kvůli tomu potřeba individuální vzdělávání. Proto návrh na jeho rozšíření i na 2. stupeň nepodpoříme.
